O víkendu jsi ve Francii vybojovala bronz. Jak se ti závodilo?

„Ze sedmi startů na tomhle závodě to vždy vyšlo mezi tři nejlepší, takže nemůžu být nespokojená. Pravda ale je, že jediné, s čím jsem mohla být spokojená, bylo plavání. Sice jsem vyplavala na 9. místě, ale ve skupině od 4. do 10. místa. Hned po přezutí jsem ale věděla, že to bude těžké… Postupně jsem se dostala na 3. místo a kousek před sebou viděla i druhou. Do depa jsme dojeli v podstatě společně, ale to už jsem věděla, že na běhu bude zle a snad poprvé v životě jsem si říkala, že bych snad raději jela ještě jeden okruh na kole než běžet... Druhé místo se mi hned v prvním kopci začalo vzdalovat a na první místo to bylo přes dvě minuty. Cítila jsem, že přijdou křeče a bojovala s nimi celých 10 kilometrů. Jsem ráda, že jsem ten vnitřní boj vyhrála a dostala se do cíle. Byla jsem hrozně ráda, že v tak silné konkurenci se mi podařilo takhle závodit, i když vím, že to pro mě nebyl úplně dobrý den.“

V červnu jsi vyhrála svůj první letošní závod v seriálu Xterra. Vyšlo v Dánsku všechno na výbornou?

„Já jsem do Dánska původně vůbec neplánovala jet, takže očekávání jsem neměla moc velká. Spíš jsem se chtěla dostat do závodního tempa. Plavalo se v moři, ale naštěstí byla hladina jako zrcadlo, žádné vlny ani vítr. Měla jsem pocit, že mi plavání moc nejde, několikrát jsem ztratila směr a kousek si zaplavala. Ale podle času a ztráty na ostatní holky to bylo moje letos asi nejlepší plavání.“

Ztrátu jsi pak dokázala na kole sjet?

„Trať biku byla jen na jeden okruh, 30 kilometrů v singlu, pořád pravá, levá, kopeček nahoru, dolů, samý kořen, díra a bláto... Do každé zatáčky jsem se ale vešla dobře a byla moc ráda, že kopce jsou krátké. Nohy mi v nich šly dobře, byla v nich síla i výbušnost. Už asi na šestém kilometru jsem se dostala do čela a pak jsem se snažila najet co největší náskok. Někdy bylo hodně náročné předjet pomalejšího bikera a dokonce jsem dostala radu, že mám plavat rychleji, abych nemusela předjíždět (smích). Je pravda, že ke konci už jsem byla dost unavená, měla jsem vykoukané oči, kam to vlastně mám jet. Trať jsem měla projetou předem, ale bylo bez šance si pamatovat, kudy to vlastně vede.“

Kolik sil ti zbylo na závěrečný běh?

„V hlavě jsem měla zafixované, že běh je trochu kratší a už to moc bolet nebude, ale dvoje prudké schody a dva dlouhé přeběhy po pláži v každém ze dvou okruhů daly ještě pořádně zabrat. Nakonec jsem si ale v pohodě se čtyřminutovým náskokem doběhla pro první místo, což pro mě bylo veliké povzbuzení.“

Připravila ses na závod i po stránce výživy, která ti pomáhá bojovat o nejvyšší stupně?

„Příprava před závody z hlediska výživy je už skoro rituálem: dva až tři dny před startem je to Enervit Betaina Endurance Sports a Magnesium. Úžasný je před závodem Enervit PRE Sport, těsně před startem použiju ještě energetické tablety. Při závodě piju ionťák smíchaným s Enervit Maltodextrin Fructose, který má výbornou chuť, a „pomalými“ gely s kofeinem. Po závodě vždycky následuje regenerační Enervit Recovery Drink.“

O měsíc dřív jsi byla stříbrná v Itálii, dá se tedy říct, že sis spravila chuť po 8. místě na mistrovství světa v terénním triatlonu?

„Závod v Itálii byl pro mě hodně důležitý. Na Gardu jsem odjížděla s celou rodinou a vůbec jsem nevěděla, jestli budu schopná se postavit na start 6 dní po závodu swimrunu ve Švédsku. Ve vodě to nebylo nejhorší, ale také jsem si tam po startu prožila krušnou chvilku, kdy jsem se asi po 150 metrech zastavila a chtěla jsem plavat zpátky ke břehu… Pak mě překvapilo, že vedle mě teprve plavou holky, které mě normálně uplavou, tak jsem zase hlavu zabořila do vody a už to bylo dobré. Na biku to byl dobrý výkon do prudkých kopců a hlavně v technických sjezdech jsem si vybudovala náskok něco přes minutu na budoucí vítězku. Věděla jsem ale, že to bude těžké udržet. Běh je tam hodně kopcovatý a mě to prostě nešlo. O slovo se hlásily křeče, Francouzka mě v nejdelším stoupání doběhla a hned se mi vzdalovala. Já jsem ji pak v technickém seběhu znovu doběhla a také jí utekla, ale to byl před námi ještě jeden prudký a dlouhý kopec. S lehkými křečemi jsem byla bez šance a doběhla si pro druhé místo. Porazili jsme ale čerstvou mistryni světa ze Španělska, Italku Peronciniovou.“ 

Ačkoli se ti v posledních závodech dařilo a stála jsi na nejvyšších stupních, oznámila jsi, že tahle sezona je tvoje poslední.

„No, ona už vlastně neměla být ani tahle sezona (úsměv). Vloni po konci sezony jsem hodně zvažovala, jestli pokračovat, ale rodina byla pro... Já se cítím unavená, loni jsem absolvovala 6 horských maratonů a do toho plavání. Všechny swimruny jsou na vzdálenostech 40 kilometrů a víc běhu a kolem 8 kilometrů plavání. Na takové vzdálenosti je potřeba běhat přes 80 kilometrů týdně a vloni to byla pro mě velká výzva, jestli tohle zvládnu. Šla jsem do toho s tím, že další rok už ne, ale nechala jsem se přemluvit a začala trénovat. Bohužel mě ale začaly bolet achilovky a kotníky a ani v hlavě se mi moc nechtělo tolik běhat. Stýskalo se mi po kole. To, co bylo dřív mojí nejsilnější disciplínou, se najednou stalo tím, co mě vůbec nebavilo a nepřinášelo radost.“

Do konce sezony se chystáš už „jen“ na závody Xterry. Kolik jich chceš absolvovat a jaký cíl si v tomhle seriálu dáváš? I s ohledem na to, že jde o tvoji poslední sezonu…

„Ještě bych jich měla mít na programu hodně. Nejdřív Itálie, pak domácí Prachatice a skoro domácí Žitava. V září ještě Lucembursko a Holandsko a na konci října Havaj. Ale to ještě uvidíme, jak se podaří sehnat finance.“

Víš, že je tvé rozhodnutí definitivní, nebo tě můžou třeba výsledky a atmosféra z Xterry ještě nalomit?

„Ne, myslím, že ne. Letos mě to stálo hodně psychických sil. Jsem vyčerpaná a myslím, že je čas věnovat energii něčemu jinému. To ale neznamená, že bych se nemohla objevit třeba na nějakých domácích závodech. Uvidíme, jakou roli mi budoucnost připraví… Každopádně bych u sportu velice ráda zůstala a zapojila se víc třeba do trénování ve Ski Clubu Jablonec. Asi tím, jak stárnu, mi přijde úžasné, jak člověk vidí ty malé děti vyrůstat, jak se zlepšují a rostou do velkých závodníků. Také máme velice příjemnou skupinu kolem prodejny Endorfin Factory v Jablonci, která také potřebuje čas a ten se při závodění hledá velmi těžko.“