Jak jsi trénoval na světový šampionát v terénním triatlonu?

S předzávodním tréninkem jsem byl spokojen nadmíru. Pravda, přes léto jsem se lehce flákal za barem, abych si na tu Havaj vydělal, takže to jsem trénoval hlavně mentálně, ale koncem léta se má fyzická kondice v důsledku kvalitněji odtrénovaných hodin navýšila na uspokojivou úroveň, kterou jsem týden dolaďoval legálním navýšením červených krvinek v Coloradu, ve městě Boulder, kde je ideální nadmořská výška a hory. Tam jsem se ve 3000 m.n.m. necítil vůbec dobře, což bylo dobře, protože jsem se potom dobře na Maui cítil. Forma byla ku mé spokojenosti.

Na Maui je skoro pořád vedro a vysoká vlhkost. Jak ses aklimatizoval? 

Aklimatizace proběhla šokem, tedy z husté sněhové vánice v Denveru a nula stupňů, do husté Havajské vlhkosti a třiceti stupňů. V duchu hesla těžko na cvičišti, lehko na bojišti, jsme první týden spali ve stanu, kde bylo nepěkný vedro a dusno (ono heslo se nakonec vůbec nepotvrdilo a na bojišti bylo ještě hůře). Ale po pár dnech jsem se již cítil jak místní a neměl žádný problém se adaptovat na zdejší podmínky (nejen klimatické:).

Světovou xterru jsi už ochutnal několikrát. S jakým plánem jsi šel na start té letošní?

Má představa byla naprosto jasná, přinést si ze závodu kvalitní zážitek, příběh k pivu, spokojenost a makat tak, abych více makat již nemohl. Všechny mé představy se staly nakonec skutečností. A mohu prozradit, že jsem doufal v dobré umístění, což se také nakonec uskutečnilo (tedy alespoň dle mých hodnot úspěchu).

Z televizních záběrů moře rozhodně nepůsobilo jako zrcadlová plocha. Jak se ti plavalo?

Předpověď hlásala velké vlny, a tak jsem se těšil, že bude trošku vzrůšo, a že plavání nebude jen o plavání, ale i o surfování, zvracení, dezorientaci, pohmoždění z vln, písku nejen v zadku atd. Ale nakonec nastala situace naprosto neobvyklá a Oceán byl klidný jak hladina Mácháče, tudíž mi nezbývalo nic jiného, než oprášit bazénový volný styl a makat co to dá. Ač jsem ten pocit neměl, tak se to podařilo a z vody jsem lezl na pěkném osmém místě. 

Franta Bulava psal, že těžší cyklistiku v Xterra závodě ještě nikdy neabsolvoval. Jak ses vypořádal s třicítkou kilometrů v buši ostrova Maui?

Byla náramně těžká a já jsem si ji ještě náramněji užil, poniváč to, co je těžké je třeba si intenzivně užívat. Z počátku jsem se velice kvalitně zahltil a nebylo mi zrovna do smíchu. Nohy dělaly, že se jich to netýká a moc mi to nejelo, závodníci mě předjížděli a taky se nesmáli. Jediný, kdo se smál byla pozdější vítězka Samuels. Když jsem ji předjel, tak se mi opět vrátil úsměv a roztočily se nohy. Druhá polovina cyklistické části se mi jela dobře a závěrečných 10 km single tracku "tisíc a jedna zatáček" jsem si i užíval a zároveň makal.

Zbyly ti ještě pak síly na poslední disciplínu, běh na písečném podkladu?

Pozitivní bylo, že jsem z kola nepřijel úplně na kaši, a tudíž jsem mohl jít běh na maximum. Ale abych to upřesnil. Z depa jsem za povzbuzování přístojících na maximum běžel, ale po 500-ti metrech se to na následujících 5km zvedlo a bylo to jen do kopce. To mě trošku vyvedlo z mého tempa a já na moment upadl do krize. Slunce se rozhodlo, že onen den nikoho šetřit nebude a smažilo nás jak vajíčka. Ovšem záhy jsem si uvědomil, že to je vlastně jenom psychika a tudíž jsem sklopil hlavu, mozek uvedl do úsporného animálního režimu, natáhl krok a hle co nepřišlo. Má rychlost se začala zvyšovat a já se prokousával pořadím kupředu.

Výsledek na dostřel elitní dvacítce světových xterráků je super. Jak to hodnotíš?

Já už jsem věděl před startem, že pokud nenastane technický problém, tak s výsledkem spokojen budu. Měl jsem totiž v plánu, jak už jsem psal výše, podat maximální výkon a ten jsem podal. V cíli jsem věděl, že rychleji jsem prostě jet nemohl a tudíž osobní spokojenost byla maximální. A umístění je pro mě dosavadním nejlepším výsledkem na Maui. Pokud v této tradici budu pokračovat, tak jsem si spočítal, že zhruba ve 40-ti letech budu mistr světa.. 

Máš v rukávu nějakou zajímavou historku kolem závodu? Jak sis užil easy havajskou atmosféru?

Ani ne tak příhodu jako zajímavé zjištění. Skoro každý má nějaký předzávodní rituál. Já si třeba před startem vždy protřu dlaně pískem či štěrkem či tím, co se momentálně nachází na břehu vody a taky, prominou ti, co to považují za nechutné, se před startem vyčůrám od vody (samozřejmě daleko od břehu). No a tak jak se chystám v Oceánu vykonat svůj rituál, tak zjišťuji, že to stojí daleko větší úsilí se vyčůrat do slané vody než do sladké. Čím víc člověk potřebuje, tím hůře to jde. Během plavecké části jsem nad tím chvilku přemýšlel, proč tomu tak je. Po závodech jsem si to ještě párkrát ověřil při koupání a je tomu tak. Mimochodem atmosféra závodu je naprosto jedinečná a  uvolněná.

Co další sportovní plány? Na svém webu avizuješ pokus o zdolání běžeckého ultrazávodu na Antarktidě. Jak se na tuto mrazivou výzvu budeš chystat?

Plány nadcházející jsou odpočinkové, které postupem času přejdou do příprav na mou další "misi". Destinace Yukon. Zde se 30. ledna postavím na start jednoho z nejextrémnějších a nejstudenějších ultramaratonů na světě Yukon Arctic Ultra. Pro začátek jsem si zvolil kratší variantu a to 160 km přes Yukonskou divočinu. Bez podpory a kde teploty mohou klesnout i pod -40°C. takže momentálně ještě pár dní nasajeme Havajské teplo, víno a pohodu, a pak se přesouváme do Kanady, kde zůstaneme až do jarního tání. Poté se opět uvidíme na naší rodné hroudě. S pozdravem Venca Francke.