Tvůj třetí letošní start na Xterra Europe a třetí vítězství. Jaký byl závod v Belgii? 

Závod v Belgii byl pro mě hodně zvláštní už od začátku. Sice jsem se na závod přihlásila, ale pak zase odhlásila a znovu po vítězství v Portugalsku přihlásila. Ty všechny zmatky byly díky mému pondělnímu odletu do Číny na další Adventure závody s Thule týmem. Nebyla jsem si jista, jestli se to dá všechno zvládnout a jestli dcerka nebude moc protestovat. Tady patří obrovský dík rodičům, bez kterých bych toto nebyla schopna zvládnout. 

Jak se pro tebe závod vyvíjel? Pro Xterru jsou typické prudké, technicky náročné sjezdy a výjezdy, je něco takového v „placaté“ Belgii? 

Samotný závod byl velmi těžký, vůbec jsem tu nečekala takové kopce a už vůbec ne tolik blata. Pro mě určitě byla výhoda zrušeného plavání, ale myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Voda v řece se valila velkou rychlostí, z normálních 70m3 to bylo 400m3. Ale duatlon je možná ještě víc náročný než triatlon, a když se pak do brány postavilo 650 lidí, byl to docela masakr! Já jsem se snažila nezačít moc rychle, ale zase jsem nechtěla, aby mě na startu zašlapali do země. Našla jsem si tempo a držela se ho. Přezouvala jsem na bika s pár vteřinami náskoku na další dvě holky.   

Jak to vypadalo na cyklistické části? 

Dva okruhy s pěti dlouhými stoupáními a blátivé, nebo kamenité sjezdy, v každém kopci jsem si budovala větší a větší náskok. Ke konci prvního okruhu mě dost zaskočily křeče v obou lýtkách, naštěstí se to dalo řešit trochu jinou polohou mohou při šlapání a hodně jsem pila. Jen jsme doufala, že půjde běžet. V druhém okruhu jsem náskok ještě navýšila a přezouvala celá od bláta s náskokem víc jak pěti minut. Běh byl hodně o morálce, nohám se moc nechtělo a hlava už chtěla být v cíli. Byl to krásný, velmi těžký závod a je až s obdivem, kolik lidí se tu při prvním ročníku sešlo!  

Co pro tebe bylo v tomto závodě nejtěžší? 

Asi nejtěžší bylo si nepřipouštět, jak těžká je trať, a když jsem byla hned od prvních metrů v čele (nejsem na to zvyklá) se nedívat zpět a jet si svoje tempo... 

Tři závody, tři triumfy, skvělá forma. Čím to je? 

Nevím, těžko říct! Sezonu jsem začínala už v únoru na Novém Zélandu a  pak v Číně, cítila jsem se unavená. Moc jsem toho přes zimu nenaplavala, což bylo pro mě dost demotivující. Ale v Řecku i po mizerném plavání jsem první místo urvala o pár vteřinek a v Portugalsku jsem za zády na běhu udržela  výborně běžící Francouzku Guillot. To všechno mě hodně povzbudilo a teď v Belgii, i když to hodně bolelo, závod jsem si především na biku hodně užívala! Teď se trochu bojím, co se mnou udělá Čína před Evropou ve Švýcarsku. Škoda, že tam není víc prostoru. 

Změnila jsi některé věci v tréninku? 

V tréninku je to takové všelijaké, ale musím o tom hodně přemýšlet. Vracím se zpátky i k některým lyžařským tréninkům, cítím, že je potřeba ho měnit, nedostat se do stereotypu a víc regenerovat. 

Komu nejvíc vděčíš za pomoc a podporu? 

Určitě rodičům. Je to tátova zásluha, že jsem objevila kouzlo terénního triatlonu. Táta se mnou jezdí po závodech, stará se o kolo, aby všechno fungovalo perfektně. Někdy si říkám, že je až moc velký puntičkář. Mamka mi pomáhá s dcerkou Májou. 

Vedeš ji taky ke sportování? 

Zatím odmítá chodit na závody, moc ji to nebere , ale v jejím věku jsem byla stejná. Určitě to nebudeme lámat přes koleno. Zatím se zamilovala do plavání, tak uvidíme, jak dlouho to vydrží.  

Samozřejmě také vděčím  za velkou podporu firmám, které se mě rozhodly podpořit: Lawi, Enervit, Icebug a Thule Team, který mi i nejen na Adventure závody zapůjčil úžasné kolo.