Mistrovstvím světa na Havaji ti skončila letošní sezona. Jak jsi s ní spokojená?

Spokojená jsem tak napůl. Začátek sezony vyšel skvěle, i když z mého hlediska dost nepochopitelně. Vrátila jsem se z adventure race v Číně, cítila se naprosto vyčerpaná a nastoupila hned do kolotoče závodů evropské tour. Forma pak vygradovala v Belgii, následně přišel hodně tvrdý pád ve Švýcarsku, ale hodně těžkou Francii o týden později jsem zvládla celkem slušně. A pak už to pokračovalo – chvíli nahoře, chvíli dole. Na začátku sezony jsem si ale dala cíl vyhrát evropskou tour, a to se mi nakonec opravdu povedlo. Osmé místo na Havaji není špatné, jen mě mrzí, že první pětka opravdu nebyla daleko… 

O vítězství v evropské tour jsi rozhodla až v posledním závodě v Dánsku. Jak tvrdý boj to byl a jak se pro tebe finálový závod vyvíjel?

Pro mě špatně hned od začátku. Plavání se mi vůbec nepovedlo, měla jsem skoro 9 minut ztráty. V moři se mi plavalo naprosto příšerně. Na biku jsem něco stáhla a dostala se na pátou příčku, ale pak už jsem byla úplně prázdná a byla ráda, že jsem se dostala do cíle. Před závodem jsem se navíc nepodívala, kolikátá musím doběhnout, abych prvenství v seriálu uhájila. Netušila jsem, že moje šance na lepší než páté místo pohřbí tamní studené moře… Při posledním výběhu schodů jsem si manželovi posteskla, že jsem to projela a on že ne! Dostal velkou pusu a těch posledních pár desítek schodů se mi do cíle už běželo trochu lehčeji. Nakonec jsem v celkovém pořadí zvítězila o dva body…

Pak tě po zhruba dvouměsíční pauze čekalo mistrovství světa na Havaji, kam ses vydala v předstihu kvůli aklimatizaci. Jak probíhala a jak dlouho dopředu jsi byla na místě?

Ono to dohromady zase nebylo tak moc, ale oproti předchozím rokům to bylo o pět dní déle. Prvních pár dní se mi chce spát skoro pořád, jen v noci to nejde, ale letos jsem spala jak přes den, tak v noci. Takže myslím, že s posunem jsem se srovnala poměrně rychle. 

Před šampionátem jsi pilovala plavání, ve kterém nejvíc ztrácíš na své soupeřky. Jak konkrétně tenhle trénink vypadal a s kým a kde probíhal?

Hodně dlouho jsem nad tím hloubala a cítila, že už to takhle nejde. Nakonec jsem se dostala do rukou Michala Beneše, konzultovali jsem hodně na dálku, protože Michal je z Brna. Hodně jsme tréninky rozebírali, posílala jsem videa a zase jsme rozebírali. Byla to pro mě velká změna, bylo toho hodně, ale zdálo se mi, že to má smysl. Jednou jsme se také za ty dva měsíce potkali na bazénu. Jsem strašně ráda, že jsem se k Michalovi dostala a spolupráce bude určitě pokračovat. Za dva měsíce se zázraky dělat nedají, ale věřím, že přes zimu se nám podaří na tom zapracovat.

Jak dlouho tahle specifická příprava trvala a kam ses stihla posunout?

V Dánsku, kde jsem z vody vylézala s více jak osmi minutami, jsem zjistila, že mi tak nějak ujel vlak, co se týče plavání, a i když se mi podaří zajet nejrychlejší kolo, je těžké z toho ještě běžet… Takže spolupráce funguje od září, necelé dva měsíce. Já jsem z toho byla ze začátku trochu rozpačitá, ale myslím, že i Michal má obrovskou radost, když se nějaký trénink povede a hlavně, že se mi podařil už trochu progres na Havaji. Za to všechno můžu děkovat jen mému manželovi, který Michala znal z dob, kdy ještě pracoval v Brně a jezdili společně na kole.

Právě v plavecké části se ti na Havaji oproti předchozím letům dařilo…

Ztratila jsem ve vodě necelých sedm a půl minuty. Vloni to bylo přes devět. Hlavně první polovina se mi plavala dobře, v té druhé jsem trochu ztratila při výlezu z vody, stáhla mě vlna.  Vlny byly poměrně velké, ale dalo se v tom plavat. Celý týden před závodem hodně foukalo a vlny byly místy opravdu hrozné, po noční bouřce bylo na některých místech i zakázáno plavat. Dokonce se na závodní den čekal velký příboj, ale ten se nakonec nekonal a vlny byly skoro nejmenší.

V cyklistické části jsi řešila potíže s kolem i ztracený bidon. Dá se říct, že i kvůli tomu nebyl tentokrát průběh ideální?

Mně se jelo velmi pěkně prvních pět mil a pak mě najednou seklo. Na vrcholu druhého stoupání jsem si myslela, že jsem namotala trávu do kladky, a proto mi jde tak ztěžka šlapat. Chvíli kolo vyluzovalo zvuky jako v železárně, ale nechtělo se mi slézat a říkala jsem si, že to půjde. Sjezd byl dlouhý, ale do kopců to pak moc nešlo. Skřípalo mi v tom a začalo to jít hodně ztuha. Musela jsem slézt, a to mě hodně mrzelo, protože jsem akorát zavěsila kluka, co přejel zatáčku a vracel se, ale nedalo se nic dělat. Musela jsem dolů. Koukám a tráva nikde, kladka byla úplně čistá. A to doslova, ani řetěz tam nebyl. Asi jsem nabrala nějaký klacek a řetěz se dostal mimo. Ten řinčivý zvuk byl, když se řetěz zařezával to chránícího vodítka. Stačilo ještě chvíli a úplně by ji přeřízl. Ztráta pro mě byla maximálně půlminutová, takže myslím, že tady zásadní problém nebyl. Spíš jsem neměla úplně dobré nohy. Super mi šly zatáčky, ale do kopců to moc nejelo. No a pak jsem ztratila tu lahev… Všimla jsem si, že ji nemám, na 17. míli a na 16. byla druhá občerstvovačka. Akorát jsem dopila velkou lahev, a když jsem ji vracela, všimla jsem si, že ta druhá tam není. Napila bych se maximálně ještě jednou, už to byly jen 4 míle do depa. 

Když mluvíme o ztracené lahvi a doplňování energie, prozraď, co všechno s tebou putovalo na Havaj, abys doplnila, co je třeba?

Já už se stoprocentně spoléhám na sportovní výživu Enervit. Vím, jaké produkty jsou, co, kdy a jak si vzít. Enervit je se mnou prakticky od začátku mého triatlonového závodění, jsme spolu už sedm let. Samozřejmě jsem si s sebou vzala ionťák, používám Enervit G Endurance Sports s kofeinem. Na biku vozím pomalé gely Enervitene Sport. Před startem zařazuji energetické tablety GT Sport s kofeinem a už pár dní před závodem vždy večer Enervit Magnezium. Samozřejmě mi ani na Havaji nechyběly regenerační nápoje R2 a R1, bez kterých si už závod nebo trénink nedokážu představit.

V běhu jsi zvládla stáhnout nějakou ztrátu, ale také sis pohmoždila kotník. O co přesně šlo a jaký je jeho stav teď?

Jojo, byla to malinkatá chvilka nepozornosti. Pamatuju si ten okamžik, jako bych na chvíli úplně vypnula a probrala mě bolest v kotníku. Já je mám oba už pořádně zdevastované. Nejprve jsem myslela, že to nepůjde. Jen jsem si říkala, že nesmím zastavit, to už bych ho nerozhýbala. Asi po půl kilometru pajdání se dalo zase běžet. V sebězích jsem si musela dávat velký pozor, ale už se dalo běžet normálně a musím říct, že druhá polovina běhu pak byla daleko lepší než ta první. Dokonce se mi podařilo posunout o jedno místo a měla jsem zprávy, že 5. příčka není daleko. Potřebovala bych ale ještě tak dva kilometry… Teď už je stav dobrý, je tam jen lehká podlitina. Ale běhání teď naštěstí můžu na chvíli vynechat.

Co tě tedy čeká teď – užíváš si volna? Jaké jsou tvé plány do konce roku 2017?

Odpočinout si určitě potřebuju. Ještě si nejsem jistá, jestli sezonu neprodloužím o dva týdny, ale pak určitě minimálně čtyři týdny budu odpočívat. Věnovat se víc rodině, možná konečně dostavíme garáž (smích). A vlastně se strašně moc těším na lyže. Budeme zase mazat lyže v servisu Bezva Bežky a také se těším na zimní triatlon. Od listopadu budu dvakrát týdně na prodejně Endorfin Factory v Jablonci nad Nisou a uvidíme, jak se nám rozběhne společné běhání pro veřejnost. To jsou asi ty nejbližší plány. Další musíme ještě rozebrat a pořešit, co a jak dál.