Budík mám na šestou, vstát mi nedělá problémy, stejně už skoro nespím. Paní domácí se se snídaní překonává, zdařile eliminuje jindy všudypřítomné tuky a předkládá suché palačinky s kousky jahod, které doplňuji ananasem a kiwi.

Balíme vše potřebné, hlavně hodně vody a přesouváme se na Slimem nacpaných ořích do
dějiště závodu, což je asi 10 km.

Zatažená obloha mi dělá radost i přesto, že moře je na „nejklidnější pláži ostrova“ docela rozbouřené.

Ukládám věci do depa, na rozdíl od závodů doma přibývá Camel bag, rukavice, ponožky, jeden už otevřený gel a hrnek vody, což se chystám slupnout hned po plavání.
Trošku se rozcvičuji a jdu vyzkoušet vodu, nejhorší je dostat se přes první vlnu. Od půl deváté je už ve vzduchu celkem „dusno“ a já zjišťuji, že jsem sice nervózní,
ale že se hlavně těším.

Společnou modlitbu, havajské požehnání a americkou hymnu si moc nepamatuji, ale myslím, že se nepřítomně usmívám.

Probouzí mě výstřel z děla, mačkám stopky a už to jede. Startuji dost z kraje, což určitě není nejkratší cesta, ale s nikým se neperu. Vlny jsou vysoké tak, že bójku není občas vidět, ale jedu s davem. Nejméně příjemná část plavání mě čeká k první bójce druhého kola, mám pocit, že se vůbec nemůžu dostat do vody a první vlny se mnou houpají nějak moc, u bójky nakonec ještě dostávám kopanec do oka. Za bójkou se snažím co nejrychleji uklidnit a soustředit se na techniku, po chvíli je to dobré, vylézám z vody a slyším čas začínající 29kou, tak dobrý (doplavat za 30 min. splněno).

V depu mám pocit, že se nastrojuji jak vánoční stromeček, poměrně snadno polykám gel i vodu. Po krátkém silničním rozjetí už čekají kopce, po 1Oti minutách dostávám svou klasickou malou krizi, kdy cíl je hrozně daleko a já už nemůžu!!! Chvíli po Heart brake hill, který je naštěstí kratší, než jsem myslela, čeká první občerstvovačka kde na sebe liju doslova ledovou vodu a po prvním šoku zjišťuji, že mě to docela probudilo. Dál jedu jak se dá, cestou míjím zaprášené odpadlíky a zpocené defektáře. Obloha je naštěstí stále zatažená, ale i tak je dost dusno, snažím se pít každých deset minut, po hodině dávám další gel. Na 20 tém kilometru mě bodrý pořadatel informuje, že jsem na vrcholu a už je to jen z kopce. Snažím se soustředit na techniku, nepřicházím s ničím novým, když budu jmenovat volné kameny, prach přes který není vidět, suchá tráva která klouže a všudypřítomné trny. Z menších kopců to jde, ty větší a hodně kamenité psychicky moc nezvládám a jedu pomalu. Na 26 tém kilometru se už začínám radovat, že to budu mít za sebou. Jenže kilometr 26 až 29 mi dává zabrat, rovina, občas kopeček a hlavně maximální koncentrace všech výše uvedených charakteristik místního terénu znamená jediné, vůbec to nejede!!! Dokonce i sama sebe nahlas povzbuzuji: „ Pojď holčičko, už je to jen kousekJ “ Na posledním kilometru jím toho dne třetí gel, snažím se dopít Camel-bag a  mám hroznou radost, že jsem kolo absolvovala bez defektu na těle i duších. Zároveň ale zjišťuji, že jsem se na samotné absolvování soustředila daleko víc než na rychlost, což se samozřejmě negativně projevuje na čase.

Na běh si do ruky beru gel a láhev vody, na gumě s číslem mám protikřečové tablety. Na začátku běhu se snažím chytit rytmus, což se mi docela daří a začíná se mi běžet příjemně, do táhlého kopce se „vezu“ za svižnou pětačtyřicátnicí, tak to ani moc nebolí. Občerstvovaček je dost, liju na sebe i do sebe vodu. Když mě po 30ti minutách začne tahat lítko, koušu tabletu a polykám kyselý ionťák z občerstvovačky. Běží se mi dobře a musím přiznat, že mám radost (nic ve zlém) když mezi jinými míjím i dva české borce, kteří pravděpodobně bojují nedostatkem sil a křečemi. Na Makeně beru každou vlnu snad dvakrát, ale tuším, že cíl je blízko, tak to ani nevnímám. Ještě proplétačka suchými stromy, černý písek a trocha ostrých kamenů. Z ničeho nic mě začíná chytat křeč do zadní strany stehna, v hlavě mi ale zabliká velké NE, teď už to přece doběhnu v pohodě, musím!!!  Jde to, ještě kousek a je to tam, sbírám síly na poslední desítky metrů po zeleném koberci a užívám si doběhu, je to perfektní! (Upřímně čas ani umístění žádná sláva, ale teď je důležitý zážitek!). 
 
Po tradičních fotkách v cíli mě čeká ještě jeden úkol, který jsem si sem přijela splnit, kromě s Aloha věncem a cílovou bránou se musím vyfotit společně s Peterem Reidem!
Tak to je můj letošní „double“, snad budu taky jednou odjíždět z Havaje s dvěma věnciJ.
Pro letošek Mahalo MauiJ