Honzo, mnozí tě v současnosti znají jako trenéra triatlonového oddílu Road2Kona, ale ty máš za sebou řadu významných úspěchů v triatlonu. Mohl bys naše mladší čtenáře seznámit s těmito úspěchy?

S triatlonem jsem začínal v roce 1994, kdy jsem závodil na krátkých distancích v juniorských kategoriích a přes střední vzdálenosti a kvadriatlon jsem se postupně dopracoval až k Ironmanským distancím. V roce 1999 jsem při své první účasti na Havaji vyhrál svoji věkovou kategorii a celkově obsadil 42. místo. Díky tomu moje další kariéra směřovala právě ironmanským směrem a moje asi nejvíce ceněné úspěchy jsou vítězství na Ironmanu Korea 2003 a 22. místo celkově na Ironmanu v Koně v roce 2004. Můj nejlepší čas na dlouhém triatlonu je 8:23 (1. místo v Podersdorfu 2000) což je ale z dnešního pohled čas už spíše průměrný 😊

Dále jsem se chtěl s tebou zejména pobavit o mládeži v rámci tvého triatlonového oddílu Road2Kona. V jakém věku bys doporučil začít s triatlonem a proč?

Triatlon je všestranný sport. Děti se musí naučit plavat, běhat, jezdit na kole, získat koordinaci a naučit se ovládat svoje tělo. Teď se nebavím o nějakém výkonnostním sportu.  V našem oddíle začínají trénovat děti od 6-ti let. Samozřejmě je to více hraní, ale je úžasné vidět, jaké obrovské pokroky děti dělají a jak se zlepšují. Mám pravidlo, že pro mě není důležité, jestli má dítě nějaké výsledky, ale spíše mě zajímá, jestli chce něco dělat, jestli ho to baví a na tréninky chodí rádo.  Mnohokrát se stalo, že byly děti na začátku nešikovné, nesoustředěné a moc je to nebavilo, ale za nedlouho se adaptovaly a měly pak obrovský pokrok. V dnešní době děti nemají základní dovednosti, které se za nás učily v tělocviku a nezvládají například kotouly, přeskoky kozy nebo šplh. Děti u nás nebyly v tomto výjimkou, ale za necelý rok tréninků vše zvládají a logicky pak ve škole excelují oproti svým vrstevníkům. Takže v první fázi suplujeme školní tělocvik a teprve potom se dostáváme k více specifickému tréninku.  Z pohledu, kdy začít, vidím jako ideální věk kolem 8-10 roku, kdy je dost času u dětí zdokonalovat plavecký styl, posílit a zpevnit je, učit techniku jízdy na kole a jeho ovládání (za našich mladých let to  ze sídliště uměli 😊) a začít s atletickým tréninkem. Vše ale formou her a postupného zatěžování.  Děti to prostě musí bavit, jinak se na to brzy vykašlou.

Zrovna dnes jsme jezdili na dráze Na Třebešíně a je fakt úžasné sledovat jak skupinka cca 10 nejmladších dětí jezdí na festkách, jezdí v balíku a také střídá. Z toho mám vždy obrovskou radost, a i kdyby nikdy nic v závodě pak nezajely, tak tyto dovednosti už jim nikdo nevezme.

Triatlon je znám jako poměrně nákladný sport, a v dnešní době může být investice do výbavy pro mnohé rodiny velkým zásahem do rozpočtu. Myslíš si, že tato skutečnost může ovlivnit růst triatlonu v Česku? Kolik by přibližně stálo rodiče "dát dítě na triatlon"?

Triatlon není levný sport. Naštěstí v dětských kategoriích ty náklady na vybavení nejsou tak velké jako později v dospělosti. Na začátek je u dětí potřeba dobré tenisky, plavky a plavecké brýle. Následně se pak řeší kolo. Já doporučuji spíše bazarová dětská kola, protože děti v tomto období rychle rostou. No a jako u jiných sportů i u nás se hradí měsíční paušální částka za tréninky (zahrnuje vše od bazénů, cyklodráhy, atletiku, vše pod vedením zkušených trenérů). Zde je paušální částka 2500 Kč za měsíc.

Spíš si myslím, že rodiče při volbě sportu děti na triatlon nedávají, protože je to pro ně moc těžký sport. Počet všech tréninků je oproti třeba atletice několikanásobný a rodiče mají strach, že to jejich děti nezvládnou.

 

Mohl bys nám představit svou tréninkovou filozofii pro trénink dětí? Závodíte pro radost nebo pro úspěchy? Jaké jsou výzvy spojené s prací s dětskou mentalitou a s vysvětlováním, že se ještě všechno učí?

Dětský triatlonový oddíl vznikl postupně a vlastně né úplně plánovaně. V covidu se na mě obracelo mnoho dospělých, které jsem trénoval a prosili mě, abych si vzal jejich děti a něco s nimi začal dělat. To bylo v době, kdy bylo vše zavřené a nic organizovaně ve skupinách se nesmělo.  Chodil jsem s děti do parku a dělali jsme různá cvičení, když to šlo, tak jsme přidali kolo a hned jak to bylo možné jsme začali i plavat. Tím se to všechno rozběhlo. Motivací pro mě byli hlavně vlastní děti. U nich jsem viděl, že nic nedělání jim moc neprospívá. Parta dětí a čas strávený ve skupině v době izolace pro ně byla motivací a časem, na který se těšily.

Výzvy spojené s dětskou mentalitou jsou to samozřejmě velké. Každé dítě je originál a potřebuje trochu jiné zacházení. S dětmi trénuji, blbnu, ale taky se snažím jim naslouchat. I děti jsou pro mě učiteli a je pořád na čem pracovat 😉

V současné době se do sportu zavádí mnoho nových technologií. Jaký je tvůj přístup k tomu, zda dětem tyto technologie pořizovat, jako například karbonové boty, drahá kola nebo nejnovější hodinky Garmin? Rodiče často mají tendenci koupit svým dětem to nejlepší na trhu, ale je to skutečně správně?

Myslím si, že všechno má svůj čas. Děti používají základní modely sportesterů, které minulý rok vyhrály v oddílové motivační soutěži, ale ne pokaždé tréninky opravdu ukládají 😊. Všichni mají i Training Peaks, ale v první fázi cca do 13-14 let to vlastně moc nepoužívají a já je postupně učím, že něco takového existuje a proč je dobré to pak používat. Hlavně ať ze sportu mají radost. Jak stárnou a jejich výkonnost jde nahoru, tak je potřeba i postupně upgradovat jejich výbavu, aby byli konkurenceschopní.

Takže pokud je jejich výkonnost na úrovni top 3 v republice, už je potřeba mít k tomu odpovídající vybavení.  Ale na špičkové vybavení mají ještě dost času. Tady je to pak vždy o tom, kolik jejich rodiče do toho chtějí investovat. Navíc děti rostou, takže je nesmysl kupovat top kolo, když jim dítě ještě několik velikostí rámu povyroste.

Na dráze na Třebešíně jezdíme na starých ocelových rámech často s klínkovými středy a na trénink to naprosto stačí. Ale souhlasím s tím, že mají závodníci často top vybavení a myslí si, že díky tomu nemusí tolik trénovat. Takže se klaním k rčení těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Jednou z hlavních úloh trenéra je také budování kolektivu. Jak se ti daří tmelit tým z dětí různého věku, ať už kalendářního nebo biologického, a zvládat možné závisti mezi nimi?

Díky tomu, že mám několik různých trenérů, kteří s mladšími dětmi dělají tréninky více hravou a zábavnou formou to děti baví a na tréninky se těší.  Pokud se ale ve skupině najde někdo, kdo svým přístupem nebo chováním nesplňuje naše představy, je ze skupiny a oddílu vyřazen. Toto se naštěstí ale nestává často, protože triatlon a běhání není fotbal, nebo jiné sporty, kde jde o peníze, nebo kde je potřeba mít ostré lokty. Ve skupině všichni ví a už je to vidět na příkladech, že pokud někdo pilně trénuje a chodí na tréninky, tak se výsledky dostaví velmi brzy. Takže závist nemusíme řešit. Děti se radují i z úspěchu druhých a úspěchy si přejí, protože jednou to vyjde jim, jednou někomu jinému.

Tvůj tým má status Sportovního střediska mládeže (SpS) i Sportovního centra mládeže (SCM). Jak hodnotíš tuto státní podporu a jak vnímáš fakt, že mnoho závodníků z těchto center se nakonec nedostane do úspěšného seniorského věku?

V SPS mám nyní 12 dětí a v SCM 4 závodníky.  Mým cílem nebylo tento statut získat, ale díky podmínkám k tréninku a trenérům se děti velmi rychle dostaly na úroveň nejlepších dětí v republice, tedy logicky byly zařazené do SPS a SCM.

Díky tomu máme ze svazu podporu, ale vzhledem k nákladům na zajištění tréninků a trenérů je to jen malá část rozpočtu a jsme závislí na sponzorských darech a oddílových příspěvcích.  Ale jsem velmi rád, že svaz a jmenovitě Milan Kulman velmi dobře funguje a není mu lhostejný osud klubů, kteří stejně jako my pracují s mládeží. Bohužel mám pocit, že je na děti zbytečně vyvíjen velký tlak na vysokou výkonnost v mladém věku, což často způsobí zranění nebo ztrátu motivace při přechodu do seniorské kategorie. Je smutné, že někteří mladí mají jako hlavní cíl dostat se do reprezentace, a to jim stačí. Toto by mělo být úplně automatické a jejich cíle by měly být o dost výše, ale bohužel takových dětí jsem zatím moc nepotkal.

Osobně si myslím že uspět a vydržet v seniorském věku vyžaduje velké zapálení pro trénink a také tomuto sportu mnoho obětovat. Odjet na několik měsíců trénovat do zahraničí, trénovat s top závodníky a s nimi se srovnávat. Pak je závodník úplně jinde. Fyzicky, ale i nastavením a sebevědomím.  Ale kdo z dnešních juniorů toto dělá? 

Jaké jsou tvé zkušenosti s kombinací rolí rodiče a trenéra svých dětí? Jak obtížné je zajišťovat vyváženost mezi oběma rolemi?

Ano, obtížné to je. Vlastní děti nejde trénovat. Na počátku jsem to chvíli zkoušel, ale nikam to nevedlo. Děti byly naštvané (i když sportovat chtěly, ale ne mě poslouchat) a ani mě to nebavilo.

Takže po čase je trénování vlastních dětí spíše na škodu než k užitku, a to byl impulz oslovit další trenéry, kteří patří podle mě k těm nejlepším trenérům, co jsou u nás nyní k dispozici a ti mají tréninky dětí na starost.  Dnes je to tak, že když chci svým dětem něco říct, udělám to prostřednictvím právě našich trenérů. Takto si role vyměňujeme i s ostatními trenéry, kteří mají ve skupině vlastní děti.

Na běžecký trénink mladších dětí dohlíží Vladimír Korbel, (trenér Jirky Mužíka a můj trenér z let 1999-2001, kdy jsem měl nejlepší výkonnost). Míra děti naučil milovat běh a z dětí, které nerady běhaly udělal hravou formou jedny z nejlepších běžců v ČR mezi atlety.  Ve vodě děti trénuje Kačka Janovská a svého trenéra mají děti i na velodromu na Třebešíně, kdy pravidelně jezdíme na dráhových speciálech. Tato skupina mladších dětí je úžasná, protože cíl není vyhrávat, ale na trénincích se bavit, mít dobrou partu a společně se zlepšovat. 

Úspěch je vlastně jen výsledkem jejich pravidelných tréninků, ale pokud to někomu zrovna nejde, tak mě to nevadí. Nechci, aby byly děti ve stresu, že jim to nejezdí. Chci, aby byly zdraví, zpevnění a pokud se někdy v juniorském, nebo později v seniorském věku rozhodnou jít do toho naplno, budou mít slušný základ. 

Prošel jsem od mládí celým systémem reprezentace, kde bylo mnoho talentovaných sportovců, ale do „cíle“ v podobě nějakých větších triatlonových úspěchů došlo jen velmi málo sportovců.  Takže bych chtěl, aby „životnost“ mých malých svěřenců byla delší.

Skupinu starších dětí vede plavecky Tomáš Martínek a David Lahoda a na běhu Petr Šnábl. Celé tréninky a spolupráci mezi jednotlivými trenéry koordinuji já a nově také další špičkový trenér Pavel Wohl, který má na starost skupinu triatlonistů zařazených v SCM. Nově jsem také zaregistroval oddíl ROAD2KONA pod hlavičkou atletického svazu, abychom mohli startovat na mistrovských závodech v atletice, protože pokud mají být děti v budoucnu úspěšní v triatlonu, musí umět výborně běhat, takže na závodech prohání i atlety.