Krátký triatlon
Stručně řečeno "holka pro všechno" :-). Teď trochu vážněji. V minulosti byla tato pozice brána spíše jako koordinátor reprezentačních akcí, kterých navíc nebylo mnoho. S příchodem Honzy Řehuly se tato pozice stala opravdu hodna názvu reprezentační trenér. V loňském roce jsme rozjeli projekt Top teamu, který obnáší maximalizaci společné přípravy nejlepších sportovců, čímž výrazně stoupla i náročnost pozice reprezentačního trenéra, minimálně z pohledu časových dispozic. Triatlon, jako většina sportů, musí bojovat s omezenými financemi, takže se snažíme z minima vytěžit maximum. To znamená snahu udělat maximum soustředění s co nejnižšími náklady. Pokud chcete mít věci připravené dle svých představ, tak nelze očekávat nic jiného než velkou nálož práce z hlediska logistiky, zvláště, když se snažíte sportovcům vyjít maximálně vstříc s osobními požadavky, jako jsou různá data a místa příjezdu, odjezdu atd. Tím, že většinu financí získáváme prostřednictvím dotací, tak je nutné vše důkladně dokladovat a tudíž je potom nemalá práce s administrativou. V neposlední řadě práce s těmi nejlepšími sportovci, kde musíme odhalit a pracovat na věcech, které byli v předchozích etapách vývoje zanedbány. Protože mi není lhostejná budoucnost Českého triatlonu, pracuji i na komplexní metodice pro budoucnost. Toť výčet toho nejzásadnějšího jako vysvětlení proč jsem svou stručnou odpověď formuloval jak, jsem ji formuloval
Jak jsi spokojen se sezonou ?
Vždy jde udělat mnoho věci lépe, ale po bitvě je každý generálem. V celkovém hodnoceni jsem určitě spokojen. Podařili se všechny zásadní postupné cíle a byl jsem až mile překvapen, jak se to již letos projevilo na výsledcích. Očekával jsem že na této úrovni budeme až za rok (i když je stále daleko od toho kde bychom chtěli být z hlediska dlouhodobého). Zejména výkonnostní růst Franty Lindušky byl nad očekávání. Jak jsem již v předchozích rozhovorech říkal, není pro mě podstatné kolik dovezeme medailí, to je až taková třešnička na dortu, která se povede když se sejde systematická práce, mimořádný talent a ještě i troška štěstí. Pro mě je důležité kvalitně pracovat se sportovci na první složce a ta když se bude dělat dobře, musí přinést dostatečný výkonností růst, jak po kvantitativní, tak kvalitativní stránce. Což by mělo přinést dlouhodobě udržitelnou kvalitu na úrovni 2-3 mužů i žen v první světové šedesátce. Věřím, že jsme vykročili správně a že v letech následujícího olympijského cyklu už nebude závislí na výsledcích jedné závodnice, jak tomu bývalo v posledních letech. To jestli budeme mít někoho v top20, či ještě výše, už je ale otázkou toho, zda se přidá i něco z dalších faktoru které jsem zmínil a které už nejsou v naší moci.
Jaké jsou plány na další sezonu?
Stavba přípravy bude podřízena dvěma cílům. Systematickému posouvání výkonnostních parametrů, což nelze uspěchat. Druhý cíl je objíždění dostatečného kvanta závodu, v potřebné kvalitě s těmi nejlepšími, abychom získali co nejvíce bodů pro kvalifikaci na OH. Zatím to vypadá tak, že Vendula už si start na OH v podstatě zajistila, Petra pokud bude pokračovat ve výkonnostním progresu, tak by měla uspět také. U kluků a se štafetou to bude boj do poslední chvíle s nejistým výsledkem, ale uděláme pro to maximum.
V čem vidíš svoje největší trenérské přednosti?
Ve schopnosti neustále pochybovat o tom, zda dělám věci správně a snažit se získávat maximum informaci a podnětů, zda něco nejde dělat lépe. Za své samozřejmě bojuji, ale silou podložených argumentů se vždy nechám přesvědčit, což mi pomáhá růst. Pochvala je příjemná ale nikam vás neposune, podložena kritika ano. No a pak asi systematičnost neustále sleduji co dělají vstupy s výstupy no a pokud změny na vstupu nepřinesou požadovaný výstup hledám novou cestu. U práce se sportovcem je to dle mého to nejdůležitější, protože neexistují dva stejní jedinci. Je řada věcí, které mají obecnou platnost, ale tím, že je každý jiný, tak je také spousta věcí, které jsou ryze individuální. Hodně mi také pomáhá moje zkušenost z jiných sportovních odvětvi, kdy jsem vedl kondiční přípravu reprezentantům v plavání, ledním hokeji, motokrose či mužského reprezentačnímu týmu softballu. Řada zkušeností je přenositelná i do triatlonu.
Jaký typ tréninku u svých svěřenců upřednostňuješ? (Objemy/ intenzita)
Nic a vše. Jednoduše musí být použito vše, ale ve správný čas odpovídající "vývojovému stádiu sportovce,". Pokud mám odpovědět siřeji, pak odpověď na tuto otázku malinko spojím s tou předchozí. Kariéra každého sportovce je jako život. V dětství si musíte hrát a jste opečováván, následně se učíte, pak musíte pracovat a pečovat o ostatní, nakonec zaslouženě odpočíváte. Vývoj sportovce má také své etapy. Nejprve to musí být hra, aby jste si sport zamilovali. Pak se učíte zvládnout co nejlépe techniku, pak přijde objem, kterým tu techniku automatizujete na úroveň zvládnutí v maximální kvalitě. Teprve pak může přijít etapa, kdy se soustředíte na kvalitu. Kvalita bolí, ale je to co v závěrečné fázi rozhoduje, kdo bude dobrý a kdo nejlepší. Samozřejmě je to velmi zjednodušeně.Všechny tyto fáze se vzájemně prolínají všemi etapami, ale převážná část tréninku musí být typickou pro danou etapu. Kolik čeho v jaké etapě, to by bylo na dlouhou přednášku a upřímně řečeno ani dnes na to navíc neexistují jednoznačné odpovědi a i já se v tomto ohledu stále vyvíjím. Kdybych ale měl vytrhnout jednu věc z kontextu celé komplexnosti tréninkového procesu tak bych řekl, že k top výkonnosti neexistuje zkratka a musí se vše odpracovat. Triatlon je sport jehož energetické krytí je z drtivé většiny zajišťováno aerobně a tomu musí odpovídat trénink. Nejčastější chybou, se kterou se u trenérů setkávám je, že trenér ulpí na určitém typu tréninku či skladbě tréninku protože jim jednou zafunguje. Problém je ale v tom, že daný typ tréninku funguje jen po omezenou dobu, většinou 1-2 roky a pak přijde stagnace a pokud trénink neuchopíte jinak, tak se z něj nevyvíjíte. Jsou dvě možnosti jak postupovat, buď, sportovci střídají trenéry, kteří umí dobře trénink pro danou etapu a nebo zůstanou u trenéra, který má tak velký rozsah, že perfektně zvládá všechny etapy. Každá etapa potřebuje typově jiného trenéra a neznám žádného "univerzála", který by byl schopen pokrýt celou škálu vývoje sportovce ani já k nim určitě nepatřím. Nejsilnější se cítím v etapě kdy se musí "odpracovat maximum práce" jinak řečeno objemového tréninku, který nejvíce pracuje s maximalizací fyziologického potenciálu jedince. I tato etapa má své svízele. Měla by trvat 3-4 roky, během níž v objemu pracujete s různými systémy tréninku a musí dojit ke dvěma až třem změnám systému přípravy, jinak dojde ke stagnaci. Většina našich reprezentantů měla, nebo stále ještě má v tomto ohledu nedostatky, na některé ale ještě nemůžete naplno aplikovat ani objemovou přípravu, protože jsou tam ještě mezery z předešlých etap, jako technika či síla a připravenost posturálního systému. Věřím, že právě proto, že většina našich reprezentantů v tomto ohledu nebyla dostatečně připravena, je důvod tak výrazného zlepšení v posledním roce. Především je to dobrá zpráva v tom, že se zde velký prostor, kde se zlepšit.
Jaké podle tebe dělají triatlonisté největší chyby?
Stručně: Upřednostňují kvantitu před kvalitou. Mají pocit, že kolo musí trénovat jako cyklisté, běh jako atleti a plavání jako plavci. Když se k tomu ještě přidá kondiční a kompenzační trénink, tak je to přehuštěný guláš. Kdybych to měl rozvézt, tak se vrátím k tomu co jsem zmínil výše, nejprve pro vás musí být sport radost, jinak dlouhodobé nikdo nevydrží náročnost triatlonu, která vyžaduje extrémně mnoho odříkání. Pak musí přijít kvalita, ale ne ve formě intenzity, ale ve formě kvality zvládnutí techniky a připravenosti pohybového aparátu. Tady vidím asi nejčastější chybu, protože všichni rychle spěchají na tu další etapu a snaží se odtrénovat co nejvíce, aniž by měli zvládnutou techniku a dostatečně zpevněný podpůrný aparát. Bohužel ve spěchu za výsledky často vidím, že se dokonce přeskakuje nebo lépe řečeno spojuje etapa objemová s tou závěrečnou kvalitativní ( teď myšleno vysoké intenzity), toto spojeni je již pak smrtící. Tělo vydrží jízdu na dluh dva- tři roky, ti nejodolnější možná o malinko více, ale vždy nakonec končí zásadními zraněními, nebo vyhořením sportovce, který tak nikdy nedojde na svůj individuální vrchol. Je to velmi časté, protože urychlení vždy krátkodobě vede k lepším výsledkům. Což je lákavé a řada sportovců a trenérů tomu podlehne. Protože vždy máte pocit, že je to vlastně ok a že ten růst bude pokračovat. To že to nebylo správné člověk zjistí až s velikým zpožděním. Navíc do určitého rizika jako trenér vždy musíte jít , protože při přílišné opatrnosti zase nedochází k dostatečným adaptačním podnětům vyvolávajících dostatečně rychlý výkonnostní růst a tím atlet nestihne rozvinou svůj potenciál na maximum. Takže je to velmi složité balancování na hraně mírného přetěžování, které vyvolává optimální adaptaci a tím růst výkonnosti.
Plánuješ ty někde závodit
Zatím jsem vždy plánoval ale má vytíženost mi nedovolovala tyto plány naplnit. Letos jsem závodil jen v Bratislavě. Bohužel těch 20-25 kg navíc je znát a s věkem to bolí čím dál více :-) tudíž jsem se rozhodl, že pokud nebudu mít prostor se dostatečně udržovat, tak raději na závodění rezignuji. Na příští rok tedy neplánuji nic, ale třeba právě proto, se něco povede a někde se ukážu.
