Vynikající běžkyně, organizátorka Trailové závisti, architektka, maminka dvojčat a také ambasadorka značky Skratch Labs pro Českou republiku. Jak se nazouvá do běžeckých bot po mateřské? Kde brát motivaci do tréninku? A co zranění a největší závodní krize? To nám prozradila v následujícím rozhovoru.

Na úvod si udělejme krátký výlet do dětství, jaké máš sportovní základy a kdy přišel první impuls k běhání a závodění?

Vždycky mě to táhlo k individuálním sportům, motala jsem se kolem všeho. Nejvíc jsem chtěla dělat atletiku, bohužel u nás nebyl žádný oddíl. Chvíli jsem zkoušela dojíždět do okresního města, to mi bylo tuším 14 let a dokonce jsem absolvovala i pár závodů (sprinty a skok do dálky), ale časově to nešlo zvládat. Zimu jsem trávila pravidelně na horách a myslím, že sjezdovky mi daly dobrý základ pro všechno ostatní. Na vysoké škole jsem pak dělala všechno možné, lezení, brusle, MTB, squash, začala jsem plavat, zima byla zase o sjezdovkách, později jsem k tomu přidala běžky.Do té doby jsem ještě neběhala. To přišlo až později, když jsem začala pracovat a neměla jsem tolik času na aktivity, ke kterým potřebujete partnera, vybavení nebo nějaké indoor prostředí. Běh je nejefektivnější, nejlevnější a taky se při něm nejvíc zničíte (když chcete). Kolem třicítky jsem řešila menší životní krizi, byla jsem sama a měla dost času, objevila jsem dálkové pochody, na kterých tou dobou pár lidí i běhalo, strašně mě lákalo to vyzkoušet. Kolik toho je člověk schopen vydržet.

Hned svůj první závod – Kysuckou stovku, jsi vyhrála. Jak na něj vzpomínáš?

To byl rok 2014, kdy jsem začínala. To bylo vtipné období, takový punk. Do všeho jsem šla po hlavě, nad ničím nepřemýšlela, prostě jsem sbalila batoh a jela někam na česko-slovenskou hranici na 120km závod. Tyhle akce startují většinou na noc a v Kysucích je dost medvědů. Vzpomínám si, že jsem si celou noc zpívala, protože jsem měla fakt stažené půlky. Ten rok vyšlo krásné počasí, nebyl sníh a přes den pak bylo teplo a svítilo slunce. To mě hodně nabíjelo, dokázala jsem se udržet v běhu a v rámci možností (puchýřů) doběhnout v použitelném stavu.

Které skyrunningové závody máš nejradši a proč?

Mám ráda závody v Itálii nebo Španělsku, líbí se mi, že tím závodem pak žije celé pořádající město (vesnice). Na celém tom konceptu skyrunningu se mi líbí, že člověk dokáže relativně rychle překonat vzdálenosti, na které by normální chůzí s velkým báglem potřeboval několik dní.  Z těch českých mám ráda Pražskou stovku, to je závod s jedinečnou atmosférou.

 

Kterou běžkyni z naší či světové scény nejvíce uznáváš? A jak je to s rivalitou, jsou holky stejně soupeřivé jako chlapi?

Předtím, než jsem měla děti, jsem obdivovala matky, které dokážou skloubit závodění a rodinu. Teď, když už je taky mám, se to nezměnilo, spíše naopak. Obdivuju to ještě víc. Je ale pravda, že z elitních holek, které se ve skyrunningu pohybovaly, jich teď hodně nastoupilo na dráhu mateřství. Emelie Forsberg zahradničí, Judit Wyder má druhé dítě, Anna Frost a Landie Greyling taky čekají druhého potomka. Jsou mi sympatické holky, které dřou a nestydí se za to.  Z české scény mě napadá Kačka Matrasová.

Já jsem soutěživá hodně, nikdy jsem nedokázala jít na závod s tím, že si jej jdu užít, popravdě na tuhle formulaci jsem alergická. Závod je od toho, aby tam člověk nechal vše. Některé holky mají tendenci tohle zlehčovat a dělat, že vlastně o nic nejde. Ve skutečnosti tam ta rivalita je a velká. Oceňuji, když si to umíme navzájem přiznat.

Můžeš přiblížit těm, kteří žádný skyrunningový závod neběželi, jak obvykle probíhá?

Obvykle se běží ve vysoké nadmořské výšce, nahoru a dolů, nastoupáte hodně výškových metrů a délka je různá od 20 – 50 km, delší vzdálenosti už jsou v kategorii ultra, od těch se ale v posledních letech ustupuje. Některé kopce jsou příliš prudké nebo technicky náročné na hraně s lezením, a tak se neběhají. Čas se potom nahání v sebězích.

Závodíš už řadu let, vidíš na jednotlivých akcích nějaké změny, ať už k horšímu či lepšímu?

Poslední 2 roky jsem z toho dost vypadla, tak můžu soudit jen z toho, co sleduji zpovzdálí na sítích. Mám pocit, že ultra už je trochu za zenitem. Hodně dobrých běžkyň i běžců je vyčerpaných, zraněných a bez motivace. Tenhle sport se podle mě nedá dělat vrcholově na dlouhodobě udržitelné úrovni. I taková ikona skyrunnigu Kilian Jornet nedávno sešel z hor a brousí asfalt (běžel silniční desítku za 29:59). Já vlastně dělám to samé. :)

Jak by ses popsala jako běžkyně?

Moje vlastnosti se propisují i do běhání, takže jsem občas dost nekoncepční (proto potřebuju tréninkový plán), občas bývám zaťatá, ale na druhou stranu myslím, že dokážu mít i silnou hlavu. Stává se jen výjimečně, že by mě rozhodily vnější podmínky (špatné počasí, tlačící bota nebo marginální únava). Blbý je, když jsem zraněná a nemůžu běhat, to mám tendenci utápět se v sebelítosti. 

Dá se v českých horách natrénovat na ty největší kopce?

Dá, dokonce si myslím, že člověk ty kopce zas až tolik nepotřebuje. Důležité je posílit celé tělo a být dostatečně rychlý na rovině. Do kopce to pak není takový rozdíl. Jediné, co někoho může limitovat, je technický terén a seběhy, na to je potřeba čas od času někam vyjet a zatančit si mezi kameny.

 

Prozradíš nám něco víc ohledně tvého tréninkového plánu – jak často běháš, kolik kilometrů týdně dáš, něco i ze statistik jako VO2max, popřípadě jestli děláš i jiné sporty?

Běhám prakticky denně, týdně to dělá něco mezi 60 – 90 km. Z toho 2x týdně jdu intenzivnější trénink a zbytek jsou tempové běhy a klusy. Poslední rok jsem byla zvyklá běhat hodně i s kočárkem, když nebyla jiná možnost. Ten pocit, když ho pak člověk nemusí tlačit, je vážně super.

Jak se ti změnil přístup k trénování ve chvíli, když jsi přešla z ultra běhů a skyrunningu na maraton? 

Pokud se ptáš na strukturu tréninku, tak ta se vlastně moc nezměnila. Přes týden je to plus mínus stejné, jako když jsem chodila do práce. V přípravě na ultra jsme jezdili na půl dne blbnout do kopců – Beskydy, Krkonoše. Na maraton stačily max. 2,5 hodiny na cyklostezce. 

A jakým způsobem ho teď ovlivňuje skutečnost, že máš dvě malé děti, které jsou pro tebe asi prioritou?

To je pravda, můj život teď do značné míry řídí děti, takže ta změna byla snaha o to vybalancovat rodinný život s tréninkem. Naivně jsme si mysleli, že budeme dělat všechno stejně jako dřív. Ale dvojčata, to je jiná disciplína a raději vyměníme klidný spánek místo výletu do hor. S Honzou (manželem) se střídáme, takže když jeden běží, druhý hlídá. Využíváme pro to okolí domova a do větších akcí se moc často nepouštíme. To všechno se snažíme stihnout co nejdříve ráno, abychom pak měli celý den pro sebe.

Jaký byl vůbec návrat po těhotenské pauze? Co bylo nejtěžší?

Těhotenství jsem dost protrpěla, nemohla jsem moc běhat, takže jsem se logicky těšila, až ty kila ze sebe dostanu. Myslím, že jsem se docela udržela na uzdě a návrat neuspěchala. Začala jsem hodně zvolna, někdy po šestinedělí, spíš rychleji chodit a pak jsem pomalu přidávala na rychlosti i objemech. Běh mi hodně pomohl na jizvu po císařském řezu, měla jsem pocit, že se to rychleji hojí i míň bolí. U tandemoveho kojení si člověk moc neodpočine, tak jsem to brala jako ultra závod - co 3 hodiny, od občerstvení k občerstvení. Místo odpočinku spánkem jsem v 99% vždycky volila běh. Fungovalo to jako droga, takže po běhu mi bylo vždycky líp.

A nejtěžší byl asi moment, kdy jsem podlehla dojmu, že jsem ready na to závodit. Přihlásila jsem se na ne úplně lehký závod (30km v kopcích) a strašně mě to vyškolilo, úplně jsem odpadla z vyčerpání, nevyspání a ve finále jsem musela uznat, že jsem na to neměla absolutně naběháno. Po tomhle kolapsu jsem se vyklidnila a v zimě (rok po porodu) jsem subjektivním pohledem měla fakt formu.

Sport umí nejen na elitní úrovni člověka absolutně pohltit, zahrnuješ do přípravy i nějakou osobní psychohygienu?

Vědomě ani ne, jako že bych si sedla na jogamatku a meditovala. Ono je to klišé, ale děti dokážou člověka uvrhnout do chvílí absolutního tady a teď, v momentech, kdy jsou k sežrání nebo když jsou na zabití, to dost často praktikuju metodu nádech výdech. No a pak jsem zase u toho běhání, mě baví být sama se sebou a soustředit se na to, jak moc mě další krok bude ještě bolet a jestli ten interval doběhnu.

Ptáme se také z důvodu, že přichází zranění, únava, psychické vyčerpání, ztráta motivace. Poprvé jsi nedokončila závod, co se stalo a jak se s tím člověk vyrovnává?

Letošní rok je divný pro všechny a závodění nepřeje. Já jsem měla formu v zimě, na začátku lockdownu jsem onemocněla (čím dál tím víc si myslím, že to byl covid, protože takhle blbě mi ještě nikdy nebylo), jen co jsem se z toho vyhrabala a začala běhat, seklo se mi lýtko. Pro tyhle situace je dobrý mít nějaký záložní plán, aktivitu, která vynahradí tréninkový výpadek. Já jsem díky tomu začala plavat a zase jezdit na silničce, cvičit hlavně střed těla. Závod, který se mi nepovedl, byl maraton v Jeseníkách. Když to zpětně analyzuju, tak jsem na sebe naložila velký ranec očekávání a nebyla jsem připravená na to, že něco selže. No a ten den se pokazilo několik věcí najednou, začalo mě bolet tříslo, bylo vedro a já si asi způsobila úpal, usoudila jsem, že v takovém stavu nemá cenu se tam motat a radši to zavčasu zabalila. No samozřejmě to člověka mrzí, když pak vidí přibíhat do cíle kamarády plné endorfinů, ale já jsem za to nakonec byla ráda, potřebovala jsem mentální pauzu. Teď jsem zase začala s během a znova mě to baví, je to taková amplituda, se kterou se stále učím pracovat.  

Důležitou součástí sportování je strava. Jak do detailu ji řešíš? Má tvůj jídelníček nějaká specifika, něco si zakazuješ?

Jo to je velké téma, neustále se jako běžci všichni snažíme zhubnout. Mě se to spíš nedaří, nedokážu se vzdát sladkostí. V těhotenství jsem si vypěstovala závislost na lentilkách, to je moje guilty pleasure a jedno velké nepěkné specifikum doteď. Takže ano, zakazuju si, že tu třetí krabičku za den už si opravdu nedám. Jinak se snažím aspoň trochu dodržovat pravidelnost, což je se dvěma malými dětmi dost challenge. Jinak jím prakticky všechno, jím hodně vývary a červenou řepu. Nejsem už nejmladší, tak se nebráním různým doplňkům stravy, aktuálně jedu na Gutright od ATP Science, pak beru rybí olej, čínské houby a komplexní vitamíny.

---

---

A občerstvování přímo na závodě? Co jíš, případně které produkty používáš?

Mám to štěstí, že se o mě stará Tested on Humans a zásobuje mě produkty SkratchLabs. Ochutnala jsem hodně různých sport drinků a musím říct, že Skratch je úplně jiný level, člověk by to mohl pít pořád. Takže před závodem si dávám Skratch drink. Během závodu pak nějaký gel. Pokud je to delší závod nebo běh v nižší intenzitě, beru Skratch Chews.

Co tě přinutí jít trénovat, i když se ti ten den fakt nechce? Pokud tedy takové chvíle přichází.:)

Mám to už tak zažitý, že to beru jako samozřejmost, jako čištění zubů, málokdy se mi vyloženě nechce. Naopak se spíš těším, že budu mít chvíli jen sama pro sebe. A když je venku hnusně, tak si pomyslím, že ostatní se na to vykašlali, já ne, a tak mám náskok.

Povoláním jsi architektka, proč sis vybrala zrovna tento obor a můžeme někde vidět tvoji práci? Popřípadě doporučíš nám nějaká zajímavá architektonická místa k vidění?

Při studiu na stavárně jsem pracovala pro jednu francouzskou firmu, navrhovali jsme obchodní centra, potřebovala jsem si pak spravit karmu, tak jsem šla studovat ještě druhou školu – architekturu. Rozhodně toho nelituju, ty 3 roky navíc byly sice dost náročné, ale stálo to za to. A někdy v té době jsem začala běhat, protože na nic jiného jsem neměla čas. Před mateřskou jsem pracovala pro A69 architekti a teď jsem na volné noze. Něco z mé práce je k vidění na zuzanabartasova.com.

Městské závody jsou ideální příležitostí k prozkoumávání, je super, když se ulice zbaví aut a člověk má možnost vnímat prostor bez překážek z přirozeného horizontu. Doufám, že se zas věci vrátí alespoň trochu do normálu a nějaký ½ maraton nebo maraton si zaběhnu. Zrovna pražský mám ráda, protože znám ta místa, kudy se běží.

Z okolí Prahy bych pak doporučila obec Dolní Břežany, které krom moderní a kvalitní architektury (sportovní hala, ZUŠ, základní škola) nabízejí i velmi kvalitní veřejný prostor (náměstí u radnice, Keltský park, hřbitov).

A otázka na závěr, skyrunningové závody většinou vedou v krásné krajině, stihne ji závodník vůbec vnímat?

Ano, rozhodně, nebo alespoň u mě to funguje tak, že bezprostředně při výkonu to tolik nevnímám, ale zpětně si dokážu vybavit některé momenty hodně silně.