Jak probíhala anglická odysea?

Celý závod mi sedl nejlépe ze všech dosavadních Ironmanů. Byl to můj desátý dokončený. Od začátku do konce jsem cítil vnitřní sílu, energii a měl jsem v sobě pocit, že dělám, co můžu.

A přesně na trati?

V plavání jsem se od loňského roku zlepšil o sedm minut, na kole o čtyři a v běhu o osm ve srovnatelných podmínkách na identické trase. Určitě to byl můj životní výkon podpořený větší důvěrou v sebe samotného. Bylo příjemných 15 stupňů, párkrát sprchlo, nejtěžší překážkou byl poměrně silný nárazový vítr. Po plavání jsem byl 37., po kole 22. a na desátém kiláku běhu jsem na slotovou pozici ztrácel ještě šestnáct minut.

To tě nezlomilo?

Informace, že musím běžet minimálně o třicet vteřin na kilometr rychleji než soupeři přede mnou, mě nesrazila, naopak nakopla. Další pozitivní zpráva přišla cca na 28. km: v pěti minutách přede mnou je pět mých soupeřů a rychle je dotahuju. A poslední zásadní událost přišla 6 km před cílem. Byl jsem osmý a věděl, že mi zbývá jedno místo… Aniž bych věděl, jak daleko jsou přede mnou ostatní soupeři, prostě jsem se rozhodl, že si letos z Boltonu ten slot odvezu. Loni jsem skončil jedenáctý a o jedno místo mi unikl! Sedmou pozici jsem urval na 36. km, šestou 500 metrů před cílem a posledního soupeře jsem zdolal v náběhu do cílové rovinky.

To musel být fantastický adrenalin do unavených svalů…

Uvěřil jsem, až když jsem dostal zprávu z domova, že jsem pátý v kategorii.

Proč sis vybral právě ne zrovna ideálně dostupný Bolton?

Poprvé jsem tam vyrazil na doporučení mého trenéra Martina Dvořáka) a další roky byly jasnou volbou. Znalost místních podmínek a trati považuji za výhodu a nezastírám, že jsem i kalkuloval s dostupností slotu. Nicméně profil cyklistiky ani maratonu není v Boltonu vůbec lehký. Na kole nastoupáte okolo 2400 metrů na trase typickou pro Anglii: samá zatáčka a v podstatě neexistující rovina. To samé na běhu, kde buď běžíte do více či méně prudkého kopce, nebo naopak sbíháte.

Co pro tebe bylo nejdůležitější – nadšení, píle, nasbíraná vytrvalost a zkušenosti, trochu štěstí?

Na tuto otázku neumím jednoznačně odpovědět, a když už budu určité věci jmenovat, tak si je troufám seřadit jenom proto, co o mně říkají lidé z mého okolí: Vůle, píle, vedení trenéra, odhodlání, preciznost v dodržování tréninkových plánů, nesrovnatelně lepší psychické rozpoložení.

Jak se nachystáš do Kony?

Cesta na Havaj bude rodinnou dovolenou, v jejímž rámci se pokusím dokončit závod v čase, za který se nebudu já ani trenér stydět. Jelikož jsem nikdy v takových klimatických podmínkách nezávodil, tak si netroufám odhadnout, co zvládnu. Co ale tuším téměř na sto procent, že osobák z toho nebude. Nicméně nikdy neříkej nikdy – I do my best :-).

Dosažení havajské mety je pro triatlonistu často vrcholem. Kde budeš dál hledat motivaci?

Patřím k těm, pro které je start a dokončení závodu na Havaji splněním životního sportovního snu. Jsem nyní plný emocí a těžko se mi předpovídá, co se mnou závod na Havaji udělá. Jelikož ale triatlon miluju, tak začínám tušit, že budu chtít pokořit desetihodinovou hranici a začít si triatlon více užívat, protože doposavad jsem byl poměrně svázán právě úsilím o zdolání havajské mety. A jelikož můj trenér prohlásil, že neumí trénovat lidi, kteří nemají žádné cíle, a já chci ve spolupráci pokračovat, budu si muset nějaký cíl vymyslet chca nechca J.

Kde máš sportovní kořeny?

Původně jsem buchtojedlík a kluk pobíhající okolo domu, který dvakrát až třikrát týdně hrál šachy. Okolo patnáctého roku jsem coby puberťák zjistil, že by se mi hodily nějaký svaly, tak jsem ve sklepě zvedal po domácku vyrobené činky a občas jezdil na kole. Ale vše sám bez jakéhokoliv vedení – totálně amatérsky a bez valných výsledků. Toto období (kromě puberty) u mě přetrvávalo dalších asi patnáct let. Po třicítce jsem vlivem změny životních okolností našel více času na kolo, sem tam na běh a plavání. Když se mě žena zeptala, co bych chtěl k třiatřicátým narozeninám, chtěl jsem, aby mi dělala občerstvovací stanici při mém soukromě zaběhnutém maratonu.

To jsi na ni nebyl zase tak náročný…

Přesně 22. 6. 2008 jsem opět za podpory své ženy absolvoval soukromě svého prvního Ironmana, protože jsem se bál účastnit ten samý den republiky v Otrokovicích. Prostě jsem měl pocit, že tam nemám co dělat. Kdo si pamatuje toto datum, tak ví, že bylo hodně přes 35 stupňů. A já jsem se rozhodl, byť jsem nebyl vázán žádným termínem, že když to zvládnou závodníci v Otrokovicích, tak já taky. Nevěděl jsem, co mám jíst, co pít, prostě totální amatér. Takže jsem si od manželky nechal do plastové láhve uvařit ovesnou polívku se zeleninou, protože jí mám rád (manželku i polívku).

Jak to dopadlo?

Vynikající nápad, totálně nestravitelné… Na běhu jsem nebyl schopen dostat kromě banánu vůbec nic, neměl jsem žádný gel apod. Občerstvovací stanice a depo byly v garáži, na plavání jsem si pronajal místní 25m bazén a manželka dělala čárky, abych uplaval správný počet bazénů. Pro běh jsem si vyměřil trať dlouhou 1 km a tam jsem dokolečka běhal. Dokončil jsem v čase 13:30, totálně vyčerpaný, neschopný přijímat stravu, několikrát jsem málem omdlel a zvracel.

A žena?

Ta byla tak nadšená, že mi sdělila, že se na tohle nebude dívat a přihlásila mě na další rok na závod do Otrokovic se slovy, že tam jsou alespoň doktoři. Ironmani přibývaly, každého dalšího jsem zajel v lepším čase, až jsem se coby uvytrvovalcovaný amatér dostal na čas 10:48 na mistráku v Teplicích 2009.

Jak jsi našel kouče Martina Dvořáka, který byl prvním Čechem na Havaji pod deset hodin?

Nevím, kdo koho potkal, prostě se na jedné společenské akci přede mne postavil se slovy : Ty prý děláš Ironmana… Sice mě neznáš, ale nechtěl bys, abych tě trénoval? Absolutně jsem jeho otázku nechápal, protože jsem si nepřipadal hoden, aby se mnou ztrácel čas nějaký erudovaný trenér. A když se mě v zápětí zeptal, jestli bych nechtěl jet Ironmana na Havaji, tak jsem si říkal, že na to, že večírek ještě ani nezačal, je docela „vožralej“. A musel to být on, protože já v podstatě abstinuju. A tak jsem to zkusil, nebo snad on? To doteďka nevím.

Co tě naučil?

Asi vše – zejména – méně je více, odpočinek a regenerace je tréninková jednotka, všechno má svůj čas. S čím má asi nejvíc práce, je naučit mě pozitivně myslet.

Kolik hodin týdně stíháš trénovat?

Trénuju deset až dvacet hodin týdně. S parťáky z týmu SK DNF chodíme jedenkrát týdně plavat, vše ostatní absolvuji sám. Jinak hodiny v podstatě nepočítám, věřím trenérovi a dodržuju jeho rozpisy. I když je pravda, že stále ve mně přetrvává pocit, že bych si měl zejména na objemech přidávat. Musím ale sebekriticky přiznat, že vždycky zpětně dílčí plány hodnotím pozitivně.

Podle časů jsi nejlepší běžec, že? Kde ti to nejde?

Asi takhle: Nejvíc se trápím v bazénu, protože jsem se začal učil plavat kraula před třemi lety. Dost trpím na cyklistice, zejména při pohledu na moje rychlostní průměry. A co stále nemohu pochopit, jsou mé běžecké výkony.

Úředník pražského magistrátu pocestuje na Havaj poprvé. Nedávný náměstek primátora a člen stejného týmu Pavel Richter tam závodil ještě v době, kdy se nevěnoval politice.

Na magistrátu pracuju sedmnáctým rokem a poslední roky jako ředitel odboru životního prostředí. Musím si odpracovat čtyřicet hodin týdně, ale mám výhodu pracovní doby, která je do určité míry pružná. Spoustu věcí zvládám díky technice při cestování nebo večer z domova. Mám desítky podřízených a myslím, že většina z nich o mém hobby ví. Nejbližší spolupracovníci se mnou můj úspěch celkem intenzivně prožívají a přejí mi ho, protože vědí, kolik energie a úsilí tomu dávám.

A rodinka ho ocení jistě taky, že?

Moje mladá slečna je daleko přede mnou, protože se v roce 2008 stala mistryní světa ve sportovním aerobiku, v roce 2011 mistryní Evropy a v roce 2009 mistryní republiky. Ze zdravotních důvodů musela tento sport opustit, nicméně geny a příklad tatíka se nezapře, sport miluje. Nevynechala jediného mého Ironmana. A ženu moc chválit nebudu, protože se obávám, že kdybych skutečně vyjádřil to, jak je skvělá, tak by mi jí někdo z mých triatlonových soupeřů chtěl přebrat. Rozhodně není dokonalá stejně jako já, ale v podstatě platí, že bez ní bych se Ironmanem nikdy nestal J.