Jak ses těšil na evropský šampionát v Almere?

Těšil jsem se hodně. Závodil jsem tady už pětkrát a trať se téměř pokaždé trochu měnila, takže je to pokaždé tak trochu nové. V roce 1999 jsem si tady zajel osobák, o rok později jsem tady vyhrál a pak jsem tady tuším ještě skončil 4. při ME v roce 2006 a 11. při MS v roce 2008. Vždy se mi tady dařilo.

S týmovými kolegy z reprezentace jste zvolili cestu po zemi, což prakticky znamenalo přes tisíc kilometrů v autě. Jaká byla cesta a jak velká následná únava?

1300 km v autě na jeden zátah není nikdy příjemné, ale na druhou stranu odpadly komplikace spojené s leteckou alternativou (rozborka a sborka kola do kufru, parkování a odbavení na letišti, transfer z letiště a absence vlastního vozidla na místě). S klukama jsme se prostřídali při řízení a docela to uteklo.

Týden předtím jsi bral stříbro na Austria Triatlon Podersdorf. Měl jsi čas dostatečně zregenerovat?

Měl jsem tři dny na regeneraci a tři dny na vyladění, přesně má oblíbená struktura. Na závod jsem byl 100% připravený.

Jak vypadal závod v Almere z tvého pohledu? 

Plavání: 2 okruhy v jezeře v neoprenech (voda 18°C). Po startu mi tradičně chyběla rychlost k zachycení velké skupiny, ve které nakonec uvisel Honza. V té další jsem si po úvodním kilometru po zapracování ty tři zbývající trochu odpočinul. Z vody jsem šel jako 20. s 9ti minutovým mankem na superrybu Colpaerta, 6ti minutami na německo-ruskou skupinku a 3 minutami na velkou skupinu s většinou favoritů. Nic moc výchozí pozice. Kolo na dvou okruzích bylo sice celé po rovině, ale s velmi nestravitelnou 25ti kilometrovou pasáží podél moře s příšerným protivětrem. Kam se hrabou kopce na Embrunmanovi... Snažil jsem se ale držet svých cca 300W bez ohledu na vítr a podařilo se mi postupně posunout během cyklistiky až na 10.-11. místo. Na běhu jsem po prvním 7mi kilometrovém okruhu naběhl kousek za Petra Minaříka, který právě vybíhal z depa a dalších 28km mi pak odtáhl. Až do mého půlmaratonu jsme drželi 4 min/km a zvolna začali dobíhat odpadlíky z balíku před námi. Ke konci už ale Petrovi začaly docházet síly a tak jsem do poslední sedmičky vyrazil už sám, protože ze zadu se na mě dotahovali výborně běžící Schellens, Patrčevič a Candel. Na konec jsem v závěrečném sprintu uhájil 5. místo před Schellensem.

Jak si vedli ostatní dva Češi v závodě, Petr Minařík a Honza Jakubíček?

Oba určitě doufali v lepší výsledek. Petr doplaval až 3 minuty po mně a na kole si v sólo jízdě na větru vytrpěl své. Fakt, že hned po výběhu z depa jsem ho doběhl o celý okruh, ho určitě taky moc nepovzbudil. Nicméně se rozhodl držet mé tempo a prakticky mi dvě třetiny maratonu odtáhl. V závěru za to pak zaplatil a v posledních 14km běhu znovu hodně ztratil. Obrovsky smolný den si prožil Honza. Začalo to 35 minut před startem zjištěním, že nechal tretry na hotelu a rychle se pro ně vracel (naštěstí jsme parkovali u depa a bydleli jen 5km od startu). Stihl tedy i předstartovní představování účastníků ME. Zaplaval excelentně a udržel se na konci hlavní skupiny - asi pomohla předstartovní dávka adrenalinu. V depu při běhu pro tašku uklouzl a řízl se do chodidla. Po 3km cyklistiky jej ruský soupeř svedl z trati, na kterou se vrátil akorát, když jsem po ní projížděl. Mé tempo nezachytil a závodem se podle vlastních slov doslova protrápil - na 110km mu totálně ztuhly nohy a toho pocitu už se nezbavil. Ve druhém depu se znovu zdržel ošetřením chodila a na maraton tak vybíhal o více než hodinu později, než já... Prostě den blbec.

Jaká byla atmosféra šampionátu?

Kulisa i atmosféra fantastická. Jde o druhý nejstarší triatlon na světě po Havaji (letos se konal bez přerušení 31. ročník!) a vše mají zmáknuté perfektně. Ve třech dnech se tady hladce protočilo celkem 2200 závodníků.

Jsi se svým pátým místem spokojený? Co ti chybělo na medaili?

Určitě spokojenost. Samozřejmě jsem se chtěl poprat i o medaili, ale na víc ten den nebylo. Na bronz chybělo asi 7 minut a to je i v Ironmanu dost. Za mnou doběhli v těsném sledu do cíle další 4, takže s pátým místem je určitě spokojenost. Už jsem byl na ME v dlouhém triatlonu 2.,3., 4. a 6., takže letos jsem doplnil tu pětku a kdoví, co bude za rok!

Letos ti po patnácti letech nevyšla Havaj. Mrzí tě to hodně?

Už vloni po Havaji jsem si řekl, že 15 profi účastí v řadě už je dost a že to prostě nechám vyvinout. Závody jsem si plánoval podle toho, kam se mi chtělo jet závodit a propočty rankingu jsem se vůbec nezabýval. Pokud by to i tak vyšlo, samozřejmě bych to považoval za čest a účast bych neodmítnul. Když to nakonec o pár bodů nevyšlo, vůbec mi to nevadilo. stačilo jet v létě jeden z Ironmanů v USA nebo si dát repete v Japonsku a na Havaji bych byl. Přednost dostala dovolená s rodinou v Řecku. S mým plaváním a omezením počtu profíků na Havaji na top 50 z rankingu, to stejně byl v posledních pár letech vždy jen osamělý boj s opuštěnou dálnicí a sbírání odpadlíků ze skupin vepředu... Mrzí mě jen, že nebudu u premiéry Filipa Ospalého. To mě mrzí dost. Totéž platí i do budoucna. Pokud se v rankingu budu pohybovat v top 50, rád si zase výlet na Havaj zase zopakuji, ale plánovat podle toho sezonu nebudu.

Oproti minulým sezonám, kdy jsi závodil na Havaji, máš tedy pro letošek jiný plán. Jaký to je?

Už začal školní rok, takže s týdenní Ironmanské frekvence to měním na měsíční a letos to vidím ještě na Ironman Barcelona (kvůli Havaji jsem ho ještě nejel), Ironman Fortalezza v Brazílii (tady jsem taky ještě nezávodil) a oblíbený Ironman Busselton v Austrálii.