Vzpomeneš si, jak a kdy ses poprvé dozvěděl o tom, že existuje sport zvaný triatlon?

Tak úplně přesně si to už nepamatuju. Ale bylo to někdy okolo roku 1982. Bylo mi asi 15 let. Někde v novinách nebo časopise byl asi nějaký článek o šílencích, kteří v jeden den zvládnou uplavat 3,8km,ujet na kole 180km a pak ještě uběhnout/ujít maraton. Což mě hned zaujalo. Už nevím, jestli jsem dřív četl o Havajském Ironmanu, nebo o českých železňácích. Mám dojem, že bylo i něco v tehdejším pořadu TKM (televizní klub mladých). Pamatuju si scénu z televize, kdy se borci po výlezu z vody zabalili do spacáku a popíjeli horký čaj, než se vydali na kolo. O kratším triatlonu jsem nic nevěděl a možná se ani žádný v tu dobu nejezdil. Ale semínko bylo zaseto a začalo to ve mně klíčit. Tohle jednou musím dát taky!

Jak pokračoval tvůj triatlonový příběh? Přes které sporty vedl?

Odmalička jsem chodil do tzv.Sokola, i když to tenkrát za komunistů Sokol nebyl. Taková obecná sportovní průprava. Od 11ti let jsem byl v oddíle cykloturistiky. Jezdili jsme o víkendech na výlety, tak 80 až 180km, to mě bavilo. Ráno odjet v 8h a večer za šera se úplně prošitej vracet. Měl jsem nejdřív Esku s tříkolečkem, později bazarového favorita s dvoutácem a pětikolečkem. Sundal jsem blatníky a byl z toho závoďák. V létě jsme jezdili na 12 dnů na puťáky. To se spalo ve stanech, nebo pod širákem, denně se najelo tak 100km. Taky jsem se jako dítě naučil brzy lyžovat, to mě hrozně bavilo. Jenže kluk z Prahy se dostane na hory na týden na vánoční a na týden na jarní prázdniny a pár víkendů. Asi od 17 let jsem to zkoušel závodně na krajské úrovni slalomy a obří slalomy. Jako Pražáci jsme moc netrénovali na sněhu, ale o to víc fyzičku na suchu. Což se pak hodilo i v triatlonu. Lyžování jsem dělal jako zimní sport až asi do konce vysoké školy, ale už po r.1989 začaly na českých horách rychle růst ceny, tak jsem postupně přešel na levnější a asi i pro tělo zdravější běžky. Asi v roce 1996 jsem si dal první Jizerskou 50ku, na lyžích Artis Rubín, vázaní s těma třema dírkama, koženkový boty, ve kterých tlačily a mrzly nohy. Ale dal jsem to nějak kolem 4hodin. A zase byla dušička chycená, nákup lyží, holí a bot, naučit se mazat, naučit se bruslit. A zimy byly zase plné zábavy. No a v létě jsem před asi 25roky pár let jezdil závody amatérských cyklistů UAC nebo SAC. Takový věci jako Tour De Hanspaulka, K.Vary – Unhošť, byl jsem v prestižním týmu Petara Introviče – Bluesberry. To byla skvělá doba. Abych nezapomněl, od malička jsem s rodiči chodil dálkové pochody - v 6ti letech kolem 25km, pak v 10ti letech už i 50km. Ona se ta vytrvalost nějak takhle posbírala.

foto: xterra klíny

Kdy jsi poprvé zkusil na vlastní kůži kombinaci tří disciplín?

To se nedá zapomenout. Bylo to v červnu 1986 v Praze na Šeberáku. Podle mě to byl první triatlon v Praze vůbec. Bylo mi 19 let, byl jsem v prváku na VŠ, o závodě jsem se dozvěděl v časopise Mladý svět. Ono tenkrát to sbírání informací bylo dost složité, ani nevím, jestli už tenkrát existoval triatlonový svaz? No takže jsem se přihlásil s tím, že to nějak musím dát. První problém nastal s požadavkem na lékařskou prohlídku, kde mělo být výslovně uvedeno, že jsem schopen tyto objemy (1km-40-10) absolvovat. Když jsem paní doktorce vysvětlil, že triatlon není to, jak se skáče na malém kole přes různé překážky (spletla si to s trialem), tak jsem jí předložil ten papír s potvrzením. Zeptala se, jestli to opravdu všechno chci dát v jednom dni. Já jí řekl, že to plánuju dát pod 3 hodiny. Ona na to: „Tak pod to se nepodepíšu!“

Ale přesto jsi šel na start, ne?

Nakonec jsem to razítko někde u sportovního VŠ lékaře dostal. Na závodě nás pak bylo asi 40. Depo na pláži formou naležato. Jako že tam nebylo nic, jen sis položil kolo do trávy a věci někam na zem. Plaval jsem celou trať prsa. Kraul jsem sice uměl, ale jen asi 50 metrů. Kompletně jsem se převlíkal na kolo i na běh. A taky jsem v depu svačil. Tabulku čokolády, rozinky a banán. Na kole to byla pohoda, to byla tenkrát má silná stránka. Běh vedl někudy Krčským lesem, dal jsem to napůl v křečích asi za 55 minut. Celkový dojem byl „skvělý“- totálně našrot v cíli, křeče, vyčerpání. Stal se ze mě triatlonista (tenkrát se neříkalo triatlet). Ale nebylo mi pořád nějak jasné, jak v budoucnu chci ujet toho železňáka.

To by mě také zajímalo..

No po tom prvním krátkém triatlonu na Šeberáku následoval za rok další, pak přibyla spousta dalších závodů. Pražský Džbán, Brandýs nad Labem, sprint na Konopišti, Říčany, Lázně Bělohrad,atd. Začal jsem jezdit český i československý pohár v krátkém TT, pozoroval jsem s posvátnou úctou z povzdálí hvězdy jako Tomáš Kočař, Michal Adamec, Martin Dvořák, Tomáš a Pavel Petrové. Taky nadějné mladíky jako Martin Matula či Honza Řehula. Pak jsem se dostal po dokončení VŠ na vojnu do VTJ Náměšť nad Oslavou (vojenská tělovýchovná jednota), kde jsme mohli zhruba od 14h denně trénovat mimo kasárna. Po vojně v roce 1993 mi nějak odešly kolena, tak jsem to dával asi rok dohromady. A pak si říkám, že by to teda už chtělo dát ten Ironman, než budu starej.

foto: moraviaman 2013

Železňácká premiéra se neúprosně blížila..

Za sebou jsem měl tak 100 krátkých triatlonů, bylo mi 28 let, tak jsem se přihlásil v roce 1995 na Konopiště (Benešov). Díky tomu, že jsem měl z toho objemu obrovský respekt, jsem na to jedinkrát v životě opravdu poctivě natrénoval. Z vody jsem šel asi na pátém místě, kolo je tam celkem náročný -3x na Slapy a zpět, žádná rovina. Jel jsem to 6:06. Propadl jsem se asi na 12.místo po kole a vybíhal jsem v čase 7:15 na maraton. 15 okruhů kolem rybníka v zámecké zahradě, většinou po měkkém povrchu. Asi jsem to přepálil, říkal jsem si po 15km za 1:05. Ale běžel jsme furt dál, jednou jsem si odskočil na záchod a v cíli z toho všeho bylo 9.místo a maraton za 3:21. Z dnešního pohledu vím, že ten den jsem podal svůj životní výkon. První Ironman, kvalitní osobák 10:37, který už zůstal nepřekonán.

Premiérová železňácká zkušenost s sebou u většiny závoďáků přinese touhu to zkusit znovu, rychleji a lépe. Jak jsi to měl ty? 

Pak jsem jezdil do Slavkova, asi ještě 3x Konopiště, Ústí nad Labem, 2x Klagenfurt a 6x Otrokovice. Celkem to je 15 startů a zároveň dokončených dlouhých triatlonů za 20let. V časech od 10:37 do 12:52. A jestli ještě někdy nějaký přidám?  Kdo ví?

Pracuješ na plný úvazek a máš tři dcery (jako králové z pohádky), pořádáš běžecké závody a v triatlonové sezoně není mnoho víkendů, kdy nezávodíš. Co trénink? 

Jsem členem a zároveň předsedou Novis TK Praha, který jsme založili před 20ti lety. Můj trénink je spíš takové sportování. Tréninkem se prý nazývá cílevědomá činnost vedoucí ke zlepšení nějaké dovednosti či schopnosti. A o to se v mém  případě rozhodně už nejedná. Já se jen tak pořád hýbu, v podstatě každý den navečer nebo večer. Ráno nesportuju, to už asi 10let nedávám.. Pondělí, středa, pátek plavání s naší partičkou navečer v bazénu v Podolí. Dávám tak 1,5km,ale někdy před sezonou i víc, ale to jsou směšné objemy. Měsíčně tak 15 – 30km. Na kolo je těžké se kvůli práci a rodině domlouvat s kamarády. Začínám většinou v půli března, po pěti měsících bez kola, bez trenažéru, bez spinningu. Bolí to každý rok na jaře víc a víc. Zrovna teď jsem začal na kole – minulý týden. Zatím se vozím na starém bajku po cyklostezce kolem Berounky a Vltavy. Koukám na vodu, kachny, labutě, to je paráda. Už mám osezený zadek, takže super! Brzo už se s parťákama dohodneme na víkendové výlety po karlštejnsku! Oni tomu sice říkají trénink, ale s průměrem 25km/h se zdráhám to tréninkem nazývat? Vždy mi začne hrát v hlavě ta písnička: „Som turista,turista,turista…“.  No takže počátkem června mívám najeto dohromady tak 1500 km. A jdu do sezony. Celkově dám tak 4000 km za rok.

foto: král a jeho tři princezny na běžkách

Co běžecká disciplína?

Běhám rád hlavně na podzim, každý víkend od konce září do vánoc si dám nějaký ten přespolák. Kromě toho si celoročně jen tak klušu po 5:40 na km. Za rok mi běh dává tak 800km. Jo a na jaře vlastně dávám dva závody na 10km za sebou po týdnu, Kbely a Pečky. Letos oba pod 48 minut, to je dobré znamení! K tomu všemu se občas projedu na inlinech, v zimě trošku jezdím na běžkách, chodím do posilovny z nedostatku jiné zábavy večer. A abych nezapomněl, každý večer kolem 21h zajdu na točenou plzeň. To se tak říká, zajít si na jedno.

Podle jakých kritérií si volíš závody?

Závody si vybírám podle toho, kde se mi dříve líbilo, kam se rád vracím, pak taky podle toho, kde budou závodit kamarádi a kde si užije den celá rodina.

Jak vypadá tvůj závodní diář 2015?

Vzhledem k tomu , že závodím z 99% v Čechách poslední roky, tak to na velké změny v mých startech nevypadá. Začnu duatlonem na Klínech, jen krátkou verzí, jenom abych nastavil nemilosrdné zrcadlo své výkonnosti v kopcích a pokorně se vrátil do rovin, což znamená na triatlony Poděbrady a Ostrá u Nymburka. No a pak se uvidí, každopádně bych rád končil na Mácháčském pohodáři v září. Mezitím se ještě tak 6-8 startů do mého kalendáře vejde.

Ambice?

Ambice a cíle mám! Vylézat z vody před kamarádem Markem Lazarem a dobíhat do cíle před kamarádem „Koďanem“. Ostatní ať mě klidně porážejí. No a kdybych náhodou zase jel do Otrokovic, tak bych rád ještě udržel čas pod 13hodin. To je krásný čas pro finiš. Konec června, slunce zapadá až po 21hodině, dobíháš ještě na sluníčku v osm večer – letní idyla!

foto: Mácháčský pohodář

Přes dvacet let triatlonování vyžaduje velkou dávku nadšení pro tento sport. Co je tvým hnacím motorem?

Abych řekl pravdu, nevím co je mým hnacím motorem. To sportování je už můj životní styl, nijak o tom moc nepřemýšlím, jednoduše mě to baví.

Které zážitky s tímto sportem máš zapsány nejvýraznějším písmem ve své paměti?

Tuhle otázku rozdělím na 3 části. Ono těch zážitků je na knihu, ale nikdo by jí nečetl. Tak asi nejsilnější zážitek byl první ironman „venku“v zahraničí - Klagenfurt 2001. To už sice byl můj celkově sedmý dlouhý triatlon na klasických tratích, ale poprvé v seriálu Ironman. Má to něco do sebe, umí to tam udělat tak, že je to fakt silný. Většina čtenářů to ví a zná, tak není třeba moc popisovat.  Tenkrát bylo asi 1500 lidí, start z jedné vlny, nad hlavou vrtulníky, z obrovských reproduktorů na břehu duní Vangelisovo dobytí ráje, člověka to dostane. Vyhrál tenkrát Zack, Petr Vabroušek byl snad třetí. Bylo vedro 35 stupňů, na běhu to byl v mém případě boj o přežití. Byli jsme tam tenkrát s Pepou Svobodou, byla legrace, pěkný zájezd.

Zážitek číslo dvě?

Podle hesla zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný. Tenhle je ale smutný. V roce 1994 jsem s kamarádem Zbyňkem Švehlou vyrazil na závěr sezony na první ročník triatlonu v Karlových Varech. Zbyňkovi tenkrát bylo 19let,čerstvě přijatý na VŠ, triatlon mu začínal docela jít, prostě měl všechno před sebou. No a na tom závodě se při pádu na kole ve sjezdu těžce zranil. Domů jsme se vraceli bez něho, zůstal v nemocnici, a jak víte, na nohy se už nepostavil..Zranění Zbyňka nezlomilo, co všechno pak dokázal jak ve sportu, tak v životě, zná většina čtenářů z rozhovorů přímo se Zbyňkem a z jeho reportáží ze závodů. Má můj obrovský respekt.

A ten třetí?

Jako divák jsem se byl dívat na ME v triatlonu v Karlových Varech v roce 2003, kde skončil Filip Ospalý druhý a Martin Krňávek třetí. To byl obrovský zážitek, ten kotel fandících lidí, řev jak na stadionu. To jsem na triatlonu zažil fakt jen tam.

Díky dvacetileté zkušenosti s triatlonem máš možnost porovnat, jak to bylo dřív a jaká je současná situace. Co bys řekl k tomuto tématu? 

To je složité. Posunuly se technologie a materiály výroby kol a doplňků, existují různé měřiče, snímače, programy, aplikace, sdílení atd. Ale pořád se musí plavat, šlapat a běhat. Výkonnost české špičky v krátkém TT spíš klesla, světovou kvalitu drží poslední roky 1 až 2 lidi. Naše reprezentace kvalitu má, samozřejmě. Před 20ti lety ale běželo v triatlonu 10 km pod 33 minut 10 lidí na českém poháru. Dnes to dají možná dva. A to se tenkrát kolo jelo bez háku, žádný odpočinek v balíku. Na druhou stranu se triatlon posunul dopředu v počtu lidí, kteří jsou schopni zajet slušně půlironman nebo i ironman, je tu plno tréninkových skupin, spousta závodů na výběr. Myslím, že triatlon nijak nevybočuje s obecného trendu. Je to moderní sport s využitím moderních technologií, nabízí možnost seberealizace, překonávání sebe samého a jak se říká: kolik tomu v tréninku dáš, tolik toho dostaneš.

Na co se těšíš nejvíc?

Obecně se nejvíc těším na setkávání s kamarády a známými na závodech, na celý to prostředí a atmosféru. A v tuto chvíli se nejvíc těším na první závod, což bude v mém případě Krušnoman SHORT duatlon. Ono to teda nebude úplně lehké ani v té krátké verzi, ale nějak se s tím popasuju. A pak přijde ta krásná chvíle, kdy osprchovaný a voňavý si sednu na vyhlídkovou terasu restaurace Emeran, objednám si něco jako špekové knedlíky, pak lívance s borůvkama s kávičkou a budu u toho sledovat ty upocené a udřené borce kamarády, jak si to kličkují z posledních sil po sjezdovce do cíle dlouhé trati. A jak na ně shora shovívavě pohlíží ředitel Tomáš Krušnoman. Na to se fakt těším!

Co na tvoje sportovní aktivity říká rodina?

Tak to by ses musel zeptat u nás doma. Já se neptal. Ale zatím mi to prochází, už přes 20let. Velká výhoda triatlonu je, že se z principu koná někde u vody. A tak když je hezky, vezmeš rodinku k vodě, válejí se půl dne u vody, případně zafandí, udělají fotku, po závodě je zase sbalíš a odvezeš domů. A všichni si užijí krásný letní den! Pokud tedy neprší nebo není 10stupňů. Že mám v bytě v předsíni i v ložnici kola, je už za ta léta samozřejmost, řídítka bajku slouží v předsíni přes zimu jako věšák. Aby toho nebylo málo, tak holky taky sportují, ty dvě starší závodně tancují Hip Hop, ta mladší dělá atletiku. A jde jim to. Večer všichni vysypeme tašky s propoceným oblečením z tréninku vedle pračky a druhý den odpoledne nacházíme věci čisté a voňavé v obýváku na hromádkách. Tímto bych rád manželce za celou tu péči o nás poděkoval!

Co bys vzkázal lidem, kteří dočetli náš rozhovor až sem? 

Těm co se triatlonem snaží uživit, tak ať jim to vychází co nejlíp! A všem ostatním - triatlon je sport a zábava. Trénujte a závoďte, ale mějte z toho hlavně radost! A hlavně si ze mě nikdo neberte příklad! Já jsem totiž strašně líný…

foto: TT Mělník 2014 aneb rád se proháním s kamarády