Jelikož povahy jsem dobrodružné a vyzývavé tak jsem se v rámci příprav na Olympijské hry v roce 2024 zíčastnil lyžařského závodu Kangaroo Hoppet na 42km v Australském Falls Creek. Závod jest součástí známého světového seriálu v dalkových bězích na lyžích Worldloppet, stejně tak jako jest i naše Jizerská 50.

Inu přípravu jsem vzal vážně a již dva týdny se na závod pečlivě a svědomitě připravoval tím, že jsem úpěnlivě před spaním myslel na to jak lyžuji, takže se dá říci, že jsem do místa dění odjížděl s třista najetýma kilometry, což nebylo k zahození.

Vše to začalo v bujné metropoli Sydney, kde jsem byl nucen si vypůjčit vůz. Již tato aktivita byla celkem kovbojkou a ono samotné vozidlo bylo stavu technického zlého, nicméně mě mile překvapilo a po devíti hodinách řízení na straně levé dojelo do kýžené destinace.

Cesta byla vskutku pěkná. Po překročení pomyslných hranic státu Victorie se louky zelenaly a z povzdálí vykukovaly zasněžené vrcholky, z radia se linuly příjemné tóny hudebních umělců. Ubytování pěkné bylo, avšak zde nastal první zádrhel, nesehnal jsem lyže. Nicméně zachoval jsem klid a vyčkal co mi do cesty přihraje osud.

A hle, zde jest, při procesu ubytování jsem zaregistroval, že jsou zde i nějací Češi. A co čert nechtěl, či spíš chtěl, jeden z nich dokonce můj hodně vzdálený kamarád (popatřili jsme se jednou v životě). Ten kamarád jest český reprezentant v běhu na lyžích, Viktor Novotný a on mi půjčil jeden ze svých závodních párů lyží a na závod mi je i napráškoval, za což jsem se během závodu styděl.

První noc neproběhla v pořádku, ba naopak. Sdílel jsem malý, zato stísněný pokojík s šesti, nechci říkat starýma, dědky a smrad jimi vyprodukovaný byl nepřekonatelný. Druhý den jsem jel do kopců se rozjet a to co mě čekalo byla nepopsatelná krása podobná orgasmu.

Slunce pálilo, upravený tratě, famózní výhledy a k tomu jsem ještě cítil formu, no prostě idylka. Zhltl jsem 20 rozjížděcích kiláčků a spokojeně mazal na ubikaci. Večer jsem si pro ujištění formy polil jazyk dvěma pivkama a šel spát. Nadechl jsem se, tiše vklouzl do pokoje a ještě tišeji a nenápadněji vysadil okno které nešlo otvírat.

Ulehám a promýšlím taktiku na zítřejší boj. Ráno jsem se úspěšně přežral u snídaně, páč strava byla hojná a bohatá. Nervozita stoupala, nejedno hovínko se podívalo na svět a já zničehonic najednou stál na startovní čáře. Samozřejmě jsem se s velkýma ambicema hned nacpal do první lajny mezi profíky a rychlíky.

BUM..............valí se strašně rychle a mě to strašně nejede. Což, lyže jedou pěkně, ale tělo si dalo stávku. Ukrutně píchám holemi do sněhu a v myšlenkách se podivuji kde se v ostatních bere toliko síly a rychlosti. V naději, že tempo poleví setrvávám s první skupinkou.

Marně! V popředí vydržím prvních 5km, a pak až do konce závodu nikoho nepředjedu, ba naopak. Krize se stupňuje a já se často ocitám sám na trati, čehož využívá mocný vítr a vytrvale mi fouká do břicha. Super, v Austrálii se nejezdí s větrem v zádech ale v břichu (čímž nechci říct že bych trpěl nadýmáním). K podivu byl i fakt, že ať jsem měnil směr, jak jsem měnil směr, tak směr větru se měnil se mnou a stále trval na směru proti.

Kopci se po trati také nešetřilo, což bych jako horal dozajisté ocenil, ale ne v mém současném stavu. Přemýšlím, že bych lehce pozměnil taktiku a zařadil prvky kochání, ale to mě čest nedovolí. Tudíž zasmušile pokračuji dále.

Posledních šest kilometrů bylo neuvěřitelně dlouhých a já se zajímal jak jest možné tuto dálku ještě dojet. Sic tyto kilometry byly po rovině, ale stálý protivítr, těžký mokrý sníh a mé vyčerpání dělali z této vzdálenosti cestu peklem.

Má krize dosáhla vrcholu, pohyboval jsem se rychlostí chůze, klepal se jak ratlík a dokonce jsem se pokoušel po dobrým rozmlouvat s větrem. Po dobrým to však nešlo a tak jsem začal řvát a nadávat což větru dodalo na sebevědomí a posílil (teda aspoň v mé hlavě). Bylo mi vše jedno.

Však všechno má svůj konec a i já jsem stanul v cíli po utrápených 42km na 33.pozici, což se k pozdějším okolnostem ukázalo jako pěkný výsledek. Půl hodiny jsem poté jen seděl, pak jsem pro změnu půl hodiny jen stál a čuměl a byl rád, že jsem rád a že je konec a úbec tak nějak jsem byl vlastně rád a šťasten. Zde však příběh nekončí.

Večer jsme jeli do údolí na vyhlášení. Ne že bych čekal, že budu vyhlášen, ale táhla mě vidina společensko-kulturní akce. Jenže už před odjezdem mě nebylo zrovna hej. Při cestě zpět autobusem, dvaceti kilometrovými serpentýnami, jsem si řádně užil a potrénoval své morálně volní vlastnosti. Neudělalo se mi totiž volno, či spíš se mi udělalo náramně nevolno. Seděl jsem jak přibitý, bledý a studeným potem, jak ze sedmého schodu pivo orosený.

V polovině cesty nebylo kroku zpět a já se zvedal, že si suveréně ublinknu. Plný bus lidí, někteří zvědavci po očku pokukovali co se bude dít a igelitový pytlík či jiná použitelná nádoba nikde v dosahu. Tato skutečnost mě zřejmě usadila zpět do sedačky a já hrdinsky vydržel až do konce. Při otevření dveří jak rána z čistého nebe, ze mě vylétlo všechno mé hodování a ještě dlouho poté létalo.

Odebral jsem se do lože, ale pokus o napodobování spánku neměl dlouhého trvání a já se odebral nocovat na toalety, poniváč co nestihlo odejít horem se téměř v H2O podobě vydalo na cestu dolem. Vskutku famózní bohatá noc. Ráno vstávám (ani nevím jestli z postele či z mísy záchodové), piji hořký čaj a vodu, sotva chodím, má tělesná teplota opustila běžné normy, venku hnusně prší a mlha je, že by ji i Rákosníček s těží nakrájel.

Doplížím se ke svému vozidlu, zničeně usedám a valím domu. Cesta trvá 10 hodin, z toho nevědomky 10 minut jedu na straně pravé. Po oprávněném vytroubení se již adaptuji na stranu levou, dopřávám si spánku na odpočívadle a nakonec mě opět vítá nudná realita Sydney. Zde by již mohl být konec příběhu. Snad jen uvedu pro doplnění, že vítězem jest byl Ben Sim z Austrálie, druhý Viktor Novotný a třetí nějakej Amík. Howgh

stupně vítězů

pozorně si prohlédnětě značku :-)