Krátký triatlon

Venco, tvá expedice v Laponsku je již minulostí. Jak ji ve stručnosti hodnotíš?
Tak jak ji hodnotí můj polární deník:
......Středa 31.3.2010, 01:10 am SEČ, po 44 hodinách jízdy vozem zn. Ford překračujeme hranice státu ve státě  Jablonec nad Nisou a tudíž nastal čas hodnocení naší expedici za polární kruh. Spokojenost maximální a další sbírka zážitků 100% naplněna. Někdo z hůry nám seslal počasí, nad kterým se podivovali i místní. Slunce, teploty převážně kolem - 10 C, jen dva dny tlačení, dobrá parta, úžasná divoká příroda a nikde nikdo!......

Kolik odvážných vás bylo v karavaně a kolik jste ujeli kilometrů?
V karavaně nás nakonec bylo osm snowbikerů, což byl nárůst oproti plánovaným pěti. A otázka kilometrů zde není vůbec podstatná, poniváč najíždění kilometrů byl až ten poslední důvodu cesty do Laponskla. Ale najeli jsme něco málo přes 500km, průměrná rychlost však nepřesahovala 10km/h, z toho jsme dva dny tlačili (32km první den a 27 druhý, kolo vážilo 40kg). Hodin v sedle bylo mnoho, kolem sedmé raní se vyjíždělo a občas i za čelovky dojíždělo.

Jak jste se stravovali a kde všude jste spali?
......05:00 ráno, probouzim se pod lehkou sněhovou pokrývkou. Ale abych to upřesnil, slovo "probouzim se" je jen moje přání, protože se pravidelně probouzim už od té doby co jsem vlezl do spacáku. Celou noc v lehkých spánkových intervalech čekám na ráno, je to skvělej pocit vidět přicházet ráno, už nemusím čekat ve strnulé poloze ve dvou spacacích až černou oblohu noci vystřídá první raní světlo a vysvobození. Vylézám ze spacáku, je namrzlo a čerstvě lehce nasněženo, - 17 stupňů Celsia. Snídaně tradiční, respektive krajíc chleba s paštikou a čínská polévka....................po 9-ti hodinách tlačení 40kg kola, třech kousků salámu, pěti kousků sýra, hrsti oříšků a sušeného ovoce, jedný tatranky se dostáváme na srub. Orgasmus je skvělá věc, ale teplo z kamen po celém dnu mrazu, instantní těstoviny po celém dnu strádání jsou v tu chvíli jako dary z nebes, stejně tak jako spát opět ve srubu, žádná elektřina, žádná voda a v širokým okolí jen tma, zima a sobi. Jsme uprostřed ničeho. Úžasný!!!.................

Jaké byly reakce tamních obyvatel?
Inu posuďte opět sami co deník říká
.......v pozdním odpoledni přijíždíme do vesničky Inari, která je proslavena jednak sámskou kulturou a jednak největším závodem sobů na světě (a že těch míst kde žijou sobi moc na světě není:-). Jelikož jsme po třech dnech opět zavítali do civilizace, tak polovina výpravy se rozhodla spát v tzv. rentovaným srubu, což znamená že si zaplatili, a tak mají i možnost sprchy a elektřiny. Druhá půlka odjíždí 10 km za vesničku a spíme venku vedle denního srubu, kde se jen ohříváme a vaříme večeři, protože se tu nesmí spát. Ráno se jedem podívat na sobí závody. Největší akce v Inari za celej rok, však jakmile započnem se procházet po závodišti s kolama obloženýma bagáží závod sobů je pro místní až druhotnou událostí. Pravda hraju již devět let v kapele, ale takovýhle pozornosti se mi ještě nedostalo. Každý se s námi fotil jako kdyby přijel někdo z Marsu a každej byl nadšený a neuvěřitelně přátelský.....

Měl někdo z expedice závažnější problémy? Všichni to zvládli ve zdraví?
Tož problémy se nedá říci, ale byl zde jeden člen, který najezdí za rok 30 000km na silnici (2009 neseděl 12 dní na kole z celého roku), ale jelikož po silnici jsme jeli jen jeden den a zbytek byl po cestičkách ujetých skůtrem, který však často nebyly projetý, nepromrzlý či zafoukaný tak to stálo hodně technického umu se pohybovat v sedle. Tento člen byl velice tvrdohlavý, a tak kolo tlačil velice často a tím se stal bavičem výpravy. Když mi jsme dojeli na srub, on dotlačil 3 hodiny po nás, totálně hotovej :-) Ale jinak se nikomu nic nestalo a ani žádná vážnější omrzlina. Pádů bylo nepočítaně a velice komických situací, kdy člověk jede a najednou mu zmizí celý přední kolo v hlubokém sněhu a následuje roznožka přes řidítka, ovšem vše do měkkého :-)
 
Kdy ti bylo v Laponsku nejhůře? Můžeš popsat blíže své pocity?
.....v rychlosti se nasoukám do dvou spacáku, navlečenej v několika vrstvách oblečení ulehám na sněžnou postel. Zřím na jasnou oblohu a je mi příjemně. To se ovšem začíná měnit během prvního usnutí. Je mi zima na obličej, ale jakmile si začnu dýchat do spacáku začne mi namrzat spacák. Jsem tak natěsnaný ve spacáku, že se nemůžu téměř pohnout a začíná být i zima ve spacáku. Jasná černá obloha plná hvězd mě už vůbec nezajímá, či spíš mě sere, moc si přeju ať se už promění v oblohu prvního denního světla. Občas usnu, či bdím v polospánku. Slyším jak se asi někde opodál procházej sobi. K ránu začíná sněžit, pomalu zapadávám sněhem, ale než zapadnu kompletně začne se rozednívat a já s velkou radostí vstávám. Teploměr ukazuje -17 stupňů.........
........po přejezdu jezera toho máme dost a volíme zkratku. 300m do kopce, v hlubokym sněhu a těžkym terénu.........ještě netušíme jak jsme si zkratkou "ulehčili". Zvednu kolo, propadnu se do půl pasu do sněhu, udělám pár kroků či spíše směšných pohybů a dlouhou chvíli odpočívám.....uplynula hodina a nám zbývá posledních pár metrů z oněch již třista vytrpěných. Těžká zkouška vůle a morálky a hlavně fyzičky....



Jaký byl nejhezčí zážitek?
......pomalu zapadá slunce, všude ticho a klid, jedem po ohromném jezeře Inari lake a všude kam se podívám jen bílo a nic. Kolo se krásně odvaluje a já mam pocit vnitřního uspokojení. Vše se zabarvuje do oranžova a mrznoucí mlha, která šahá jen do půli těla vytváří neuvěřitelný pocit, že jsem se ocitl v jiném světě......

......sedíme na srubu po celém dnu tlačení kola, v kamnech polykaj plameny naštípaný polínka dřeva, díky kterým jsem se při jejich sekání parádně zahřál. Světlo v útulném srubu zajišťují dvě svíčky vrhající tajemné stíny na stěny srubu. Nikdo nic neříká a ani není třeba. Venku je jasno, mrzne a mě je sakra dobře.....

.....mam hlaďák jak kráva!!!!!!!!! Hlava povolila, protože se blížíme k místu, kde se dá po pěti dnech nakoupit. Však posledních 5 km je neskutečně dlouhých a pomalejch, víc už tlačim než jedu....Konečně jsme tu. Odkládám kolo a mířím do obchodu. Nakupuju si vše možný co mi přijde pod ruku a vše nakoupený ihned konzumuji sedíc na podlaze obchodu a mám neskutečně dobrej pocit...jídlo=spokojenost :-)

A sdělíš čtenářům naopak ten nejkrutější zážitek z expedice?
........již za tmy po celém dnu přijíždíme na malej srub, je zima a jsme celkem hotový. Jenže ještě než srub najdeme slyšíme štěkat psi, což znamená, že na srubu jsou musheři, ale pravidlo zní tak, že kdo přijede na srub poháněn vlastní silou má přednost a navíc kdo přijede poslední má taky přednost. Jenže po našem příjezdu tomu tak nebylo. Potkáváme zde dva mushery z Francie a ty se rozhodně nehodlají pakovat a chovají se dost arogantně. Oblečení mají velice teplý, stan maj taky a jídlo spousty. Po hodinovým hádání se urazili a za velkých keců šli spát ven. Je nám z toho smutno, protože takovýhle nabubřelý chování do míst jako jsou tady nepatří.....

Proč jsi vše toto podstoupil? Stálo to za to a šel bys do toho znovu?
Vše jsem to podstoupil, protože jsem chtěl. Chtěl jsem si vyzkoušet jestli na takovýhle věci vůbec mám a vřele bych doporučoval podobný výlet každému. Stálo to maximálně za to a rozhodně bych do toho šel znovu!!!!

Jaké jsou tvé další plány?
Čeká mě další rok mého studia na škole života, který začíná 13.dubna kdy odlítám do Kanady, do Squamish. Proto Vám všem přeji sezónu v klidu, žádnej stres a snad v příští sezóně naviděnou :-)