Zimní triatlon

Loňský rok jsem strávila většinu zimy na Novém Zélandu, jednak tréninkem, ale hlavně závoděním. Když jsem se potom vrátila domů, bylo prakticky po zimě a já věděla, že mi zima a lyžování strašně moc chybělo. Proto jsem v letošním roce dala přednost trénování v zimních podmínkách  a na Mistrovství Evropy v Zimním TT jsem se moc těšila. I když jsem věděla, že po dlouhé závodní pauze (naposledy jsem startovala na MS na Havaji na konci října) to nebude úplně jednoduché. Pravda také je, že 14 dní před odjezdem mě začal trápit kašel, ale jinak se k němu nic jiného nepřidávalo a nakonec jsem se rozhodla, že jsem víc zdravá než nemocná a do Otepaa pojedeme. 

Do Estonska jsme dojeli s tátou po 16ti hodinách autem naprosto v pohodě. Takže byl určitě čas si po dlouhé cestě odpočinout a druhý den si v klidu prohlédnout tratě a vytestovat lyže. Musím ale říct, že to bylo trochu zklamání jet ze zimní pohádky do bílé tmy a prakticky žádného sněhu. Díky tomu se i tratě na kolo musely upravit a převážná část pak vedla po silnici. 

Počasí v den závodu nebylo vůbec příjemné - lehce pod nulou, něco málo padalo z mlhy a k tomu ještě poměrně silný vítr. 

Hned od startovního výstřelu jsem věděla, že to nebude úplně ono. Hlava chtěla, ale nohy nechtěly. Vepředu se vytvořila tříčlenná skupinka, kterou vodila celou dobu Rakušanka Romana Slavinec, první kolo jsem tam byla i já a Ruska Yulia Surikova. Měla jsem velké problémy se tam udržet a kousek po náběhu do druhého kola mi holky začaly utíkat. Naštěstí ke konci druhého okruhu jsem zmobilizovala trochu sil a doběhla alespoň Yulii a společně vyrážely na cyklistickou část. Romana jela s mírným náskokem pře námi. Nedařilo se nám jí první kolo vůbec dojet. Až v druhém kole, který byl kousek po sněhu, jsme ji dojely a já se o několik okamžiků později poroučela na ledovatém asfaltu k zemi. Asi pěkně natlučený loket a zadek. Vstávat se mi moc nechtělo a chytla jsem ztrátu kolem 10ti vteřin. Romana začala ujíždět i Yulii. Nakonec si vypracovala náskok kolem 40ti vteřin. Mě se nakonec Yulii v posledním okruhu podařilo dojet a do depa jsme šly spolu. To se mi zase nepovedlo. Zasekl se mi zip na obou botách a strávila tam tak 20 vteřin navíc, a to už byla poměrně zásadní ztráta. Stále jsem doufala, že třeba na lyžích by se mi dnes mohlo jet alespoň solidně, ale nebylo to tak. Někde hluboko jsem vydolovala poslední zbytky sil a prostě nějak jela. Yulii jsem dojela v prvním kopci a i když se snažila, věděla jsem, že jí pomaličku budu ujíždět. Podle informací na trati to vypadalo, že když budu držet tempo, mohla bych Rakušanku v posledním okruhu dojet, což se povedlo. Musela jsem se ale hodně soustředit, protože tělo mě v té zimě nechtělo moc poslouchat a myslím, že mi zmrzly i oči. 

Což nebylo vůbec příjemné, ale radost z povedeného konce při nepovedeném závodě byla veliká. Nikdy dřív jsem se nepřipravila jen na jeden jediný závod jako sem do Estonska. Opravdu byla pro mě tentokrát velkým hnacím motorem rodina. Přítel a mamka, kteří se starali doma o dcerku a taťka, který mi dělá neskutečný servis. Zimní triatlon je sice malý sport, ale je k němu potřeba strašně moc věcí. Myslím, že tentokrát stál na mé straně hodně velký kus štěstí!