Pro Evropany čeká několik zásadních nástrah, se kterými jsem jen obtížně vyrovnával. Maňana trvá 24 hodin denně, večeří se kolem 23. – 24. hodiny (hospody otvírají až kolem deváté večer) a pokud možno steak velikosti sloního ucha a také se nemůžete spolehnout na nic a nikoho, s nímž kdykoliv a cokoliv domluvíte. Pro dokreslení toho posledního dodám, že všechny letecké spoje, které jsme využili měli zpoždění od ½ do 4 hodin. Záhy jsem se přestal divit, že jejich národní hospodářství před pár lety tohle jednoduše nepřežilo.

Na druhé straně je třeba dodat, že lidé jsou skvělí, ochotní kdykoliv pomoci. Trochu problém je s jejich minimální jazykovou vybaveností.

Po závodě v Ushuaie, v Ohňové zemi, na samém jihu Argentiny, světový pohár v zimním triatlonu pokračoval dalším závodem v Cavihue, kam mířila i naše cesta.

Cavihue je Bohem zapomenuté místo na západě Argentiny na chilských hranicích, zhruba na 40. stupni jižní šířky. Je to nevelké zimní středisko, sice poměrně vysoko v Andách (cca 1700 m.n.m), ale parametry sjezdovek bych lidovou mluvou ohodnotil slovy „louka na rozjetí“. Místo je to ale úžasné a vzhledem k odlehlosti, pravděpodobně takové ještě dlouho zůstane.

Hned první den nám Cavihue ukázalo svou odvrácenou tvář, vítr byl takový, že se nadalo vyjít a sněhu napadlo tak 30 cm. Druhý a také všechny naše další dny už ovšem byly jako z reklamních plakátů, takže při odjezdu jsme alespoň barvou obličeje relativně slušně zapadli mezi místní indiány.

V průběhu týdne dorazili i další závoďáci z předchozího závodu v Ushuaie, Někteří ovšem s obytnými auty, jiní pouhopouhými osobáky. A to je prosím z Ushuaie do Cavihue více než 3000 km. A pak že jenom láska hory přenáší…. Když si představím ještě tu cestu zpět po závodě, tak to je fakt docela oběť, kterou by u nás byl málokdo ochoten absolvovat.

Počasí nahrávalo i pořadatelům a tak tratě byly po denních +15 a nočních -8°C jako vypreparované. Navíc i trať kola byla téměř absolutní rovina kolem jezera. Tratě běhu a lyží už mířily k nedalekým vodopádům a tudíž i do terénu. Ani ty však nevykazovaly žádnou extrémní náročnost. Pro jistotu pořadatelé posunuli i start na desátou hodinu, což je pro ně téměř smrtící ráno a kupodivu ani neměli velké zpoždění.

Na startu většina domácích doplněná o Itala Antonioliho, Brazilce Brucka a nás dva, zhruba 40 lidí na startu. V ženách konkurence výrazně chudší – trochu s obavami Šárka Grabmüllerová pokukovala na domácí lyžařskou reprezentantku a účastnici OH v Salt Lake City Natalii Lovence. Jak ale vývoj závodu ukázal, zimní triatlon není jenom o těch lyžích a její obavy byli přece jenom zbytečné.

Na úvodní 7 km běh se vyrazilo skutečně ďábelským tempem a taktiky držet se v dohledu první skupiny jsem musel již po úvodním kilometru vzdát. Své vykonala zřejmě i nadmořská výška a možná i svalový problém, kvůli kterému jsme nemohl pořádně trénovat. Podstatné je, že běh byl trápení od začátku až do konce a 15. místo je fakt dost ostudné. Všem utekl Bruck, s úctyhodným odstupem za ním přiběhli Antoniovi s loňským vítězem Verou. V pohodě běžela Šárka a bezpečně si hlídala vedoucí pozici. Na 12 km trati kola se pokračovalo v kvapíkovém tempu, což dokazuje i můj průměr více než 25 km/h. Vedl stále ještě Buck o pár vteřin před Antoniolim, třetí byl, již se ztrátou, domácí Vera. Já se čtvrtým kolem posunul až na 8. místo a další soupeři byli takříkajíc na dostřel. Stupně vítězů však byly stále ještě hodně daleko, ale závěrečných 10 km na lyžích jistou šance na úspěch stále ještě živilo. 

V ženách už se moc nezávodilo. Šárka si během cyklistické části vybudovala výrazný náskok a o její obhajobě loňského vítězství už nebylo pochyb. Ve svém tempu pokračovala i v lyžařské části a v pohodě si dojela pro vítězství.

V mužích se pořadí měnilo do posledních metrů. Antoniovi se ještě v depu přehnal přes Brucka a jel si pro vítězství. Ten sice na lyžích ztrácel, ale i on si druhé místo uhlídal. Třetí místo jsem pak pro naše barvy získal já. Domácí borci v kopečkách, protože kopci ty mírná stoupání nazvat nelze, a především technických pasážích přece jenom nestíhali a tak jsem zhruba 2 km před cílem, v jednom z těchto míst kolem domácího Very jenom mihnul a v poklidu dojel pro bronz.

Světový pohár v zimním triatlonu se po podzimní (resp. jarní pro jižní polokouli) přestávce vrátí do Evropy a bude pravděpodobně pokračovat předvánočními závody ve Švédsku a v Rusku.

Zatím stále ještě otevřená zůstává otázka uspořádání premiérového Českého poháru v zimním triatlonu a termínového sladění se světovým pohárem, tak aby to umožnilo start našich reprezentantů. V každém případě se po letech nebude mistrovství ČR stěhovat z Vysočiny do jiné, zatím nepotvrzené destinace.