Od chvíle, co jsem byla vloni v Koně svědkem závodu s velkým „I“ a „M“ jsem tušila, že po absolvování Xterry na Maui, je na obzoru další velký triatlonový sen a já mám zase na pár let o volný čas postaráno :-)
Prvním malým krůčkem na cestě k Ironmanu se pro mě stala tuto sobotu půlka v Kulmbachu (2,2- 90- 21).
Na místo dorážíme v pátek v podvečer, nejprve se zabydlujeme v ubytovně místního červeného kříže, který si nezadá s luxusním penziónem a vyrážíme na prezentaci. Kluci na kolech, já autem, začíná totiž pršet a mám pocit, že si deště ještě možná užijeme až dost :-)

Centrum závodu je umístěno v místním pivovaru a běžecké depo ve velkokapacitní skladové hale by v pohodě sneslo víc, než avizovaných 700 závodníků. Necháváme si tu vše potřebné na běh a výměnou dostáváme lístky na pasta párty. V podobě těstovin, pizzy a zeleninového salátu pokládáme základ zítřejším výkonům. „Doma“ potom ladíme své miláčky a věšíme a lepíme na ně tyčinky, gely, duše a pumpičky, pročítáme startovku, kde nechybí jména jako Luke Drugstra či Nina Kraft, v jedenáct uléháme všichni s tím, že už se moc těšíme. Ráno nás čeká bezvadná snídaně, ostatně jako celé ubytování, a po zabalení všeho nutného vyrážíme na kolech na 10km vzdálený start. Po cestě začíná pršet a v dresu, návlekách, vestě a šusťákovce mi rozhodně žádné teplo není, takže se rozhoduji pro tu „nejteplejší verzi“ oblečení na závod. Při předávání kol do depa, strávím dobrých pět minut utahováním a správným nastavením pásku na helmě, než se zdá pořadateli dostatečně pevný, pověstná německá přesnost se ukazuje, je neoblomný. Nakonec jsem propuštěna, ukládám vše do depa, rozcvičení, rozplavání a jdeme na to.

 Ženy startují o 30 minut dříve než muži, což je vzhledem k poměrně malému prostoru na startu příjemné. Plavou se 2 okruhy okolo ostrůvku v místním jezeře, proto to prodloužené plavání na 2,2 km. Na startu ale pořadatelé moc přesnosti nepředvádí a nechají nás ve vodě čekat více než 10 min, snažím se pořád hýbat, ale stejně se do mě dává zima. Konečně nám to „bouchnou“ a já se poměrně brzy po startu věším do vláčku za dvě přibližně stejně zdatné (ne)plavkyně a takto ve třech absolvujeme celou plaveckou část, vylézám za 38 min., což je dokonce trochu lepší, než jsem čekala. Řada rozevřených deštníků podél břehu už v průběhu plavání dává tušit, co nás čeká venku, do depa běžíme v hustém dešti. Naštěstí jsou k dispozici holky- oblékačky a tak se s jejich pomocí soukám do dresu, návleků, vesty a vyrážím. Mám za sebou pramálo zkušeností se silniční cyklistikou, tak moc nevím, co od sebe čekat. Nenasazuji laťku příliš vysoko a můj cíl je udržet si průměr kolem třicítky. Zvlněná krajina kolem dává tušit, že o kopečky nebude nouze. A je to tak, kopce ale většinou nejsou nijak extra dlouhé, spíš prudší výjezdy, zatáčky, příjemné sjezdy. Nemám s čím srovnávat, ale kolo se mi fakt líbí, i když patří asi spíš k těm náročnějším. Většinu času sice prší, ale zima není, každých 15 minut se snažím pít a půl hodiny jíst, gely, tablety, ionťák, power bar tyčinka mi moc nejede, nějak v tom dešti ztvrdla, tak na občerstvovačce beru zavděk banánem. Přibližně na 40 km mě míjí první chlap, no slušná motorka, teď už mě čeká každých pár minut „sprcha“ od zadních kol předjíždějících skupinek. Na 80 km si dávám třešňový speed 8 a psychicky se připravuji na běh. Když mám na tachometru 90 a cíl v nedohlednu, začínám být trochu netrpělivá, dojezd v podobě 3 km po místní dálnici, kdy navíc začíná docela foukat, je prvním negativním momentem závodu, nakonec ale do depa s 93,5 km na tachometru a průměrem 29 dorážím. Nacházím a obouvám boty, svlékám promočené svršky a už bez deště vybíhám, první kilometr mě plně zaměstnává otázka „kam se půjdu vyčůrat“. Naštěstí se poměrně brzy dostávám na cestu, která vede zahrádkářskou kolonií, takže mě už na 2. km vysvobozuje nenápadné křoví u cesty. Snažím se běžet 5 min/km, což bych měla být schopná udržet, tímto tempem občas dokonce i někoho předběhnu. Trať vede pryč z města kolem vody a zpět, nálada kolem tratě je dobrá, fandí se, v centru vyhrávají bubeníci, všichni jsou rádi, že přestalo pršet. Běží se dvě kola, každé 4 km občerstvovačka, začíná svítit sluníčko, tak přijdou vhod i houbičky. Celé první kolo se mi běží dobře, plánuju, že bych snad ke konci mohla i zrychlit, 16. km mě ale vyvádí z omylu, od teď až do cíle mám totiž pocit, že se každým dalším krokem změní má stehna v jednu velkou křeč. No co, tak si holt tu poslední půl hodinu trošku odtrpím, ještě se snažím chytit závodníka před sebou a trochu se dostat do rytmu, ale po chvíli odpadám a jedu co noha nohu mine. 18, 19, 20, mini výběh na most těsně před cílem mi dává ještě hodně zabrat, ale pak už jsem doma. V cíli dostávám od pořadatelů růže, ale víc mě v tuto chvíli zajímá lavička a houska se salámem. Kluci už na mě čekají,  Tomáš za 4:40, Honza 4:48, Robert 4:48, já nakonec beru čas 5:49, dvě dočasně nefungující nohy a super zážitek z prvního absolvovaného dlouhého triatlonu :-)

Radka Bičišťová

Kompletní výsledky: www.moenchshof-triathlon.de

Radka Bičišťová před startem...

...s Tomášem Bačou

první krok za cestě k Ironmanu je splněn