Šestý ročník extrémního Wintermana, který patří mezi nejnáročnější ironmanské závody v Evropě, proběhl takzvaně za pět minut dvanáct kvůli restrikcím druhé vlny koronaviru. „Velké díky patří Pepínovi Svobodovi, který nám v posledním týdnu příprav pomohl dát pravidla do souladu se zákonem,“ říká Daniela Pešková, společně se svým manželem Vláďou, šéfka a „duše“ Wintermana.

Tradiční brífink se z prostor děčínské knihovny přesunul do online sféry youtuberových videí. Místo společné dopravy z prvního depa autobusem se závodníci se svým supportem přesunuli autem, dbalo se na rozestupy a roušky. Výraznou změnou byl start ve vlnách po dvaceti závodnících s minutovými rozestupy. Také odpadl pondělní slavnostní ceremoniál v rezortu Malevil. Nicméně i přes tyto změny si stovka závodníků odvezla životní zážitky.

Na startovní molo se postavilo 99 závodníků a závodnic (7 žen-rekord závodu), z toho bylo 5 štafet. Mezi adepty na medailové posty se řadila především tradiční wintermanská čtveřice, která si v minulých letech prostřídala posty na podiu. Nezničitelný zlínský železňák Petr Vabroušek, který v minulém měsíci absolvoval račického ultramana a vyzkoušel si mrazivě-deštivé počasí na extrémním Czechmanovi. Jan Venca Francke, vyznavač extra náročných podniků, který zde v roce 2018 bral stříbro a o rok později bronz. Čekal se reparát  dechberoucího souboje mezi dvojnásobným vítězem Davidem Jílkem a obhájcem loňského zlata Lukášem Pazderou. „Těšil jsem se v podstatě od minulého roku - je to závod, který mi sedí jak povahou, tak i samotnými tratěmi,“ říkal David a před startem působil uvolněně a plný energie. Lukášova příprava bohužel nebyla ideální. „Před čtyřmi týdny jsem měl strach kvůli nalomenému a naraženým žebrům, že ani závod nezvládnu absolvovat,“ říkal. I přesto byl připraven podat v závodě maximum a obhájit loňský triumf. 

Mezi ženami byla hlavní favoritkou Hanka Štefaničová. Po návratu z mateřské pauzy do „křtu ohněm“ vrátila Petra Francke, která absolvolala Swissmana a nedávno patřila k dlouhotraťařské tuzemské špičce. Svou účastí tak s manželem Vencou napodobili loňskou dvojici Martina a Pavly Opoleckých. 

Teplota se pohybuje kolem bodu mrazu, nad silně tekoucím proudem temných vod Labe se povalují chuchvalce mlhy, které nasvěcuje startovní lampa pro televizní kamery. „Proud je letos větší než předchozí ročníky a voda má 14 stupňů,“ říká Daniela. Závodníci absolvují v rámci aklimatizace obligátní polití ledovou vodou pod povinný neopren. V pět hodin ráno startovní klakson posílá první dvacítku borců dvoumetrovým skokem z mola do plavecké části devíti kilometrů po proudu k děčínskému mostu. „Až podplavete třetí most a uvidíte na břehu hořet ohně, tak máte plavání za sebou,“ říká Vláďa Pešek, ředitel závodu. Plavci mizí ve vodě a diváci sledují červená blikající světýlka, které rychle unáší proud. 

Jako první se z Labe vynoří podle očekávání výborný plavec Jan Venca Francke. Organizátor vykřikne jeho číslo a supportér si přebírá svého „koně“ k osušení, zahřátí a převlečení do cyklistické části. S malým odstupy doplavávají Jílek, Rakušan a Vabroušek. „Voda v Labi letos nebyla tak ledová jako jiné roky. Na to, že jsem letos s ohledem na více okolností opravdu skoro neplaval, tak za čas 1:02 na 9 km v silném proudu jsem rád,“ říká legenda českého Ironmana. David dával před rychlostí přednost orientaci. „Letos jsem vynechal potápěčskou kuklu a zvolil pouze neoprenovou čepici, což ve výsledku bylo úplně v pohodě. Proud byl silný a asi po 10ti minutách, kdy jsem se snažil za každou cenu dostihnout zaváděcí kajak (byla mlha a tak to byla nejsnazší možnost orientace) jsem usoudil, že je výhodnější věnovat více úsilí orientaci v řece (být stále v nejsilnějším proudu), než za každou cenu makat,“ řekl. 

Závodníky čeká 180 kilometrů na kole po kopcích krásného území Českosaského Švýcarska. V šest hodin ráno je stále tma, asfalt je mokrý a kluzký, mlha znemožňuje v kuželu čelovek dobrou viditelnost. „Ráno jsme škrabali led ze skla auta. Mám to tady sice dobře naježděné, ale do některých sjezdů se trochu bojím. Asi to bude trochu klouzat,“ říkal trojnásobný účastník Martin Opolecký. Na 26. kilometru střídá David Jílek na čele Vencu Franckeho, Petr Vabroušek drží třetí příčku. Ze zadních pozic se prokousává skvěle jedoucí Lukáš Pazdera, kterému chladné počasí sedí. Na 120. kilometru se dostává na třetí místo, ale přichází velká nepříjemnost. 

„Bohužel nahoře na největším kopci nad Chřibskou, kdy mě měl čekat jen poslední dlouhý sjezd a pak krásná část trasy Kytlickým údolím, začali kácet strom a těsně přede mnou zastavili dopravu. Beznaděj, ty tři minuty a 10 sekund byly nekonečné....“ 

V druhém depu v rezortu Malevil se ocitá čelo závodu v tomto pořadí: Jílek, Vabroušek, Pazdera (na vedení ztrácí 14 minut) a Francke. Bude se opakovat loňský scénář? Bude Davidovi stačit náskok na skvělého maratonce Lukáše Pazderu? Po ranní mlze, občasném slunci během dopoledne se zatahuje a je stále chladno - počasí hodné extrémního Wintermana. Na metě 12. kilometru běžeckého maratonu Lukáš stahuje na Petra pět minut a dostává se na druhou pozici. Do cíle na vrcholu Ještědu zbývá něco málo přes deset kilometrů, náskok se smrsknul na 2 a půl minuty. Lukáš už svého soka vidí před sebou. 

„Šel jsem soustředěně krok za krokem, nechal tam vše. Viděl jsem Davida před sebou. Ale  běžel dnes výborně a já na 38.km, kde byl rozestup stále okolo tří minut věděl, že dnes už to stačit nebude. Nevypustil jsem ani metr, ale věděl jsem, že ty zatracené 3 minuty ztracené čekáním na kole na poražení stromu, nesmažu. Závěrečný výstup jsem si alespoň mohl užít bez stresu. Nahoře na Ještědu jsem se zastavil a pokochal nádherným podzimním okolním výhledem. Moc díky mému týmu a přítelkyni Nikče. Do cíle přibíhám šťastný,“ říká Lukáš Pazdera, který k bronzu z roku 2018 a loňskému zlatu přidal stříbro. 

Jak prožil závěr závodu vítěz David Jílek? „Běh jsem rozběhnul svižně a snažil se zajistit náskok, aby v případě krize stačil. Za žádnou cenu jsem nechtěl Lukáše pustit na dohled, tak jsem sesbíral poslední zbytky sil a v nejprudší části běhu začal ukrajovat poslední kilometry - když se náskok přehoupnul opět přes 3 minuty a na hodinkách bylo 39 km, věděl jsem, že je to dobré. Pod lana na posledním kilometru jsem již dobíhal s poměrně solidním náskokem a mohl si užít krásný výšlap na Ještěd a seběh do cílové brány spolu s tátou a dcerkou.“ 

Pro bronz si v doprovodu svého supportu v podobě tradiční účastnice Aleny Vrátné doběhl nezničitelný Petr Vabroušek. Čtvrté místo vybojoval především díky skvělému běhu Martin Oberreiter a pátý skončil Venca Francke. „Na to, že mám letos najeto 1500 kilometrů na kole, beru tento výsledek všemi deseti,“ usmíval se triatlonista od Máchova jezera. 

Mezi ženami si s nástrahami tratě nejlépe poradila Hana Štefaničová a v čase 14 hodin a tři minuty s téměř hodinovým náskokem na druhou Libuši Beránkovou, zvítězila. Anna Selníková získala bronz a čtvrtým místem o stupínek vylepšila výsledek svého manžela Petra Francke. 

Ale tento závod není jen o medailových pozicích, ale především o silném zážitku celodenní dřiny na krásných tratích ve skvělé organizaci týmu kolem manželů Peškových. Do cílové brány pod Ještědem se až do nedělní půlnoci postupně vydrápala téměř stovka borců a borkyň se svým doprovodem. Velká úleva, radost, slzy dojetí, sounáležitost a sdílení extrémních zážitků. 

„Jsme moc rádi, že jsme závod nakonec mohli uspořádat. Děkujeme všem za opatrnost v cyklistické části a dodržování pravidel kolem koronakrize. Je skvělé, že i letos můžeme předat šek na motolské kardiocentrum, tentokrát v hodnotě 200.000 Kč. Těšíme se na všechny Wintermany na příštím ročníku 2021. Snad už za normálnějších podmínek,“ řekla Daniela Pešková.