Jak hodnotíš loňskou sezonu? 

Sezona 2016 byla pro mě poprvé taková, jak má být. Na jaře 2 soustředění, bez nemocí a bez vynechaných treninků. Pouze jediný a závěrečný závod mi pokazil dojem z celé sezony, díky dlouhodobému zánětu v patě a angině. Bohužel to bylo zrovna MS v polovičním Ironmanu v Austrálii.

Zkraje sezony jsi zajela skvělý závod ve Francii…

Ano. Můj první závod mě čekal v nádherné Provence. Měli jsme 14 dní po soustředění, takže jsme přijeli natěšeni a plní očekávání. K nemilému překvapení se začalo spekulovat o zrušení plavecké části. Říkám si sakra, už zase duatlon. Nicméně i tak jsme si šli před závodem smočit nohy, na 5 minut, neboť voda měla 13 stupňů. Organizátoři nás do poslední chvíle napínali a ke zrušení plavání se uchýlili až ráno v den závodu. Začínalo se tedy cyklistickou částí a spousta závodníků vyrazila v zimním cyklistickém oblečení. Vzduch měl okolo 6 stupňů. My jsme se dokonce namazali Espomou. Vítr na kole byl okolo 50 km/h. Místy jsem bojovala o setrvání na silnici, když přišel obrovský poryv větru z boku. V jednom úseku jsem jela přes 200 wattů po rovině a nebyla schopná jet rychleji než 16km/h. Při vjezdu jsem viděla několik rozmlácených kol a helem. Uvědomila jsem si, jak jsem cyklistickou část obstojně a hlavně ve zdraví zvládla. Běh mě moc bavil. Běhalo se víceméně v centru a stále jen do kopce nebo z kopce. Zaběhla jsem 5.ženský nejrychlejší čas. Vyhrála jsem svoji AG a dostala první skleněné IM.

Na červnovém otvíráku domácí sezony Czechman jsi brala bronzovou medaili. Jak hodnotíš svůj výkon?

Na Czechmana mi přijela fandit rodina a kamarádi. Bohužel mě zradila technika na kole, tak se mi nejelo úplně komfortně, ale splnila jsem si cíl zajet konečně kompletní TT na trati polovičního IM a pod 4:30.

A pak přišel TRIPrague, kde jsi triumfovala. Jak jsi ho prožila?

Na tento závod jsem nijak zvlášť neladila. Spíš zapadal časově do přípravy na MS v Austrálii. Když se začalo lézt do vody, polil mě pocit hrdosti, že mohu závodit v centru města, které miluji, s Pražským hradem za zády. Byl to neskutečný pocit se ve vodě otočit a vidět pražská panoramata. Nikdy na to nezapomenu. Ve vodě po výstřelu probíhala strašná mela, asi díky protiproudu všichni kopali nohama jako blázni. Nicméně jsem vytvořila duo se žlutým neoprenem, jako obvykle, který jsem dle pozdějšího zjištění přiřadila Pavlu Petráskovi. Když jsme se dostali do široké části řeky a skutečného protiproudu, měla jsem pocit, že zvedli stavidla nebo že je před námi parník. Asi 2x jsem si lokla. Depo proběhlo kromě ztráty plaveckých brýlí bez zaváhání, stejně jako naskočení na kolo, kdy jsem málem srazila kameru, jak jsem se dívala do pedálů. Pak se vyjelo na trať a já si říkala, to je pohoda. První kolo držím nařízené watty. Druhé kolo zpomaluji a třetí, už chci jen přežít a konečně běžet.

V běžecké části jsem na každou známou tvář volala, jak je za mnou daleko. Myšleno moje největší soupeřka Lenka Králová. Strašně mě rozčilovalo, že mě všichni uklidňovali větou, neboj je dost daleko. Jak mohli vědět, kolik je dost. Při posledním kole v závěru ke mně přistoupil Michal Bareš a řekl mi: Teď už si to užívej! Vyhrkly mi slzy. Fakt to vyšlo! Dostávám teamovou vlajku, polibek a s grácií běžím do cílové rovinky. Dostávám další pusy od rodiny. Plakala jsem opravdu moc, nevěřila jsem, že bych tohle mohla po tak krátké době dokázat.

A to zmiňované MS v halfironmanu v Austrálii?

Byl to můj druhý vrchol sezony. Bohužel již při pro odletu jsem nemohla chodit, resp. na levou nohu jsem nemohla ani šlápnout. To mě bohužel provázelo celý pobyt. K tomu se přidaly týdenní antibiotika, tak jsme si s Pavlem Petráskem přitakávali.

Poprvé v životě jsem se zúčastnila Nations Parade, kde jsme se sešli s dalšími českými triatlonisty z různých koutů světa. Následující den přišel závod. Moc jsem se těšila, že si porovnám svoji výkonnost s těmi nejlepšími na světě. Tedy alespoň v disciplínách, které nevyžadují běh. Plavání šlo skvěle, držela jsem si špici své AG do chvíle než přišel výběh z vody, kde mě pár holek semlelo. Kolo šlo také dobře, dojela jsem 4.-6.ve skupince dalších holek. A pak přišlo peklo, odkulhat pulmaraton. Na běhu mě první z Čechů potkal David Sajner. Už běžel do cíle, zatímco já jsem před sebou měla dalších 20 km. V tu chvili jsem kulhala tempem 5:30 a v hlavě si počítala, na kolik by to celkově mohlo vyjít. Na matematiku jsem v průběhu běhu měla celkem dost času. Nakonec jsem doběhla s průměrným tempem 6 min/km. Byla jsem šťastná, že jsem dokončila, že jsem nevzdala! Nicméně jsem si chtěla běžet pro medaili v AG. Závod pro mě skončil v depu po kole obrovským zklamáním a bojem sama proti sobě. V tuto chvíli mi došlo, že jen nastavení mojí hlavy na medaile nestačí.

Který moment v rámci triatlonového světa tě vloni nejvíc zaujal?

Jednoznačně nejemotivnějším momentem pro mě byl závod bratrů Brownlee. 

Pojďme k současnosti. Jak trénuješ? 

Miluji sportování venku. Letos pokračuji s učením na běžkách. Je to obrovská zábava. Marek Pazderský mě učil techniku, kde se chytal za hlavu a říkal, že nic tak strašného ještě nikdy neviděl. I tak se nenechám odradit a s týmem se chystáme závodit v legendárním závodě Jizerská 50. Kerberos má samé srdcaře, takže si umíte představit i volné vyjížďky, kde tepu okolo 170. Běžkuji několikrát týdně a moc mě to baví. K tomu víceméně jen plavu. Občas skierg (simulace běžek) a občas kolo. Zase jsem stihla pár hodin Pole Dance a lezení na stěně. Hodně času trávím s lékaři a fyzioterapeuty a snažíme se dát do pořádku patu se zánětem. Nově dost vážně řeším i stravu. 

Máš v plánu jarní přípravný kemp? 

Letos se pokusím začít kempem na Mallorce (duben), protože současný stav mé paty není připraven na 14-ti denní zátěž na Kanárech. V tuhle chvíli se jen modlím za to, abych se už konečně mohla rozběhnout. Jakmile to půjde a bude to bez bolesti, jdu do toho zase naplno. 

Co je nového ve vašem triatlonovém klubu Kerberos? 

Team se nám rozrostl o několik zajímavých tváří, které se víceméně okolo teamu v průběhu času nějakým způsobem pohybovaly. Myslím, že Kerberos má v tuhle chvíli skvělou partu s neskutečnými závoďáky a myslím, že se český i světový triathlon má na co těšit. Zajímavý bude i návrat Romana Malivánka po těžkých zdravotních komplikacích. Ale jak jsem řekla, Kerberos jsou samí bojovníci, takže nikdo nepochybujeme, že v boji na cestě k IM Hawaii nechá všechno. 

Jaké jsou vyhlídky na brzké uzdravení zraněné paty? 

Pata stále trochu zlobí, snažím se vyhýbat aktivitám, kde bych ji namáhala. V tuto chvíli je to půl roku, kdy jsem naposledy běžela, tak jsem zvědavá, jestli to ještě vůbec umím. 

Na co se nejvíc těšíš? 

Těším se, že se rozběhnu. Ráda bych zhubla a snížila tak zátěž na nohy. Věřím, že to letos přijde. Ale chci triathlon dělat hlavně ve zdraví, takže si počkám, dokud to nebudu cítit na 100%. 

Takže závodní diář ještě asi nijak neřešíš.. 

To ne. V tuto chvíli kvůli nohám nic neplánuji. Nenapadlo mě, že se to povleče tak dlouho a v tuhle chvíli jsem už plán musela posunout, tudíž to teď nechávám otevřené. Intenzivně pracuji na uzdravení nohou a nemůžu se dočkat prvních jarních kilometrů.