Ironman, dlouhý TT

Server etriatlon.cz přinese v zimních měsících seriál rozhovorů s manželkami případně partnerkami výrazných osobností v českém triatlonu.

Andreo, představíš se ve stručnosti čtenářům?
Se stručností mám problém, ale pokusím se :-). V prvé řadě jsem matkou triatlonisty Jakuba, bubeníka Matěje a manželka Tomáše Langhammera. Dále pak jednatelka týmu Krušnoman Litvínov, spolupořadatelka všech krušnomanských závodů, inventář triatlonového sportu a fanynka -atlonových závodů. Mám za sebou cca 25ironmanů podél trati a nespočet naběhaných kilometrů  podél kratších závodů. V mém druhém životě jsem seriózní občan, povoláním projektový manažer v oblasti vzdělávání a fondů EU a sportovní antitalent.

Jak jsi poznala Tomáše? Čím tě okouzlil :-)?
S Tomem jsem se poprvé viděla o prázdninách roku 1989 na pionýrském táboře ve Vráži, kdy jsem byla v nejstarším holčičím oddíle a on byl nejmladší pan vedoucí. V roce 1990 jsme se pak na stejném místě potkali znovua na podzim téhož roku na jedné party přeskočila jiskra. Ono totiž těm jeho modrým očím a blonďatým vlasům nešlo odolat:-)…. a to i přesto, že v bujaré porevoluční době nosil „těžký boty okovaný“, dlouhý kožený kabát, poslouchal punkový a skienheadový kapely a razil heslo, že nezáleží co má člověk na hlavě, ale v hlavě (v té době nosil na střídačku číro a holou hlavu). Prostě ideál pro 16-ti letou jedničkářku z Podkrušnohoří.
(Teď mě napadá … on se vůbec za ty roky nezměnil … na rozdíl ode mě …)

Jakou roli hraje triatlon ve vašem životě? Věřím, že to bude těžká otázka…
V našem společném – již 21 let dlouhém – životě, hrál a hraje triatlon různou roli. Nejdřív nehrál vůbec žádnou, pak jeho jednotlivé disciplíny byly prostředkem Tomovo hubnoucí kůry, pak se z něho stala rodinná posedlost, časem životní styl a momentálně je to neoddiskutovatelná součást našich životů. Myslím, že nám triatlon v našich životech (a životech našich dětí) zůstane už napořád.

Bránila ses, aby oba dva vaši synátoři provozovali také triatlon?
Ne, nebránila. Ani nevím, proč bych to dělala. I když se musím přiznat, že jsem u triatlonových počátků Kuby i Matěje často podél trati slzela. V cíli – když zase slzeli oni – jsem propadala stavům, kdy jsem si říkala, že triatlon fakt NE, ale časem se to změnilo. Kuba přestával být poslední a Matěj se naštěstí rozhodl pro hudbu :-).

Tomáš absolvoval řadu dlouhých triatlonů, jak jsi je prožívala? Jsou to pro tebe muka?
Upřímně řečeno jsou. Byly roky, kdy se mi po doběhnutí Toma do cíle ihned spouštěla migréna. Dneska to už mám vychytaný – ráno čokoládová tyčinka, v průběhu dne spoustu vody, pravidelné jídlo a kafe. A taky smíření se s faktem, že v cíli mu prostě bude vždycky zle:-).  Když se alevydaří počasí a u trati se potkám s přáteli, tak je to i fajn. Jsem ráda, že roky prožité podél trati se dvěma malými dětmi za ruku mám za sebou, i když je fakt, že tam začínám trávit čím dál víc času (Tome promiň, čekám tam do soumraku ráda).

Nyní je Tomáš aktivní organizátor závodů? Jak moc tato činnost zasahuje do fungování rodiny?
No, jak to slušně a po pravdě říct. Jsem ráda, že od října každého roku poslouchám, jaké novinky se svými krušnohorskými přáteli chystá, jaké budou nové tratě, jaký DALŠÍ nový závod ještě budeme pořádat … Měsíc před každým závodem se začínáme hádat, protože já mám prostě vždycky pocit, že to neufinancujeme, no a týden před každým závodem se rozvádíme. Jelikož v tomto režimu žijeme již 10 let, naše děti jsou slušní a pohodoví teenageři, naše manželství je spokojené a zbytek rodiny nás ještě nezatratil (byť rodinné i jiné oslavy se řídí dle našich plných diářů) domnívám se, že nás to nikterak neovlivňuje a nezatěžuje.

Vaše rodina se doslova točí kolem triatlonu? Vyhovuje ti tento způsob života? Jak je to náročné vše kočírovat a mít pod kontrolou?
Při mém pracovním vytížení je to hodně náročné. Ale já nikdy nedělám věci, které nechci, které mě nebaví, které mi nic nepřinášejí … prostě takové ty věci „do šuplíku“. Můj vztah k triatlonu se časem hodně měnil. Nejdřív to bylo pro naší nesportovní rodinu něco nového, pak přišla touha být součástí toho krásného kolosu, která přerostla v triatlonovou posedlost a cestování po světě. Následovalo období útlumu a pocitu, že nám triatlon přerostl přes hlavu. Pak jsme založili oddíl a můj život obohatil triatlonový litvínovský potěr, jehož smradlavých bot v naší předsíni bylo někdo opravdu moc. Dneska si triatlon užívám. Nikdo už po mě nevyžaduje stát v dešti a marastu u trati, hlídat čas, rozestupy, podávat občerstvení, být děvečkou pro všechno. Dneska si prostě užívám, že to ti moji chlapi někam dotáhli (a ještě určitě dotáhnou) a že mám v triatlonu spoustu přátel, která mám vážně moc ráda.
PS: pod kontrolou to nemám vůbec, ale pssst, nikomu to neříkej – tvářím se totiž, že mám a že bez mého koučinku by to nešlo :-).

Co je náročnější z pohledu manželky organizovat závod nebo jej absolvovat?
Asi organizovat. Ono přebírat odpovědnost za to, že se nikomu nic při závodě nestane, je takové sousto zodpovědnosti, že se těm, kteří s tím nemají žádné zkušenosti, o tom ani nezdá.  Tím samozřejmě nesnižuji náročnost absolvování závodu – já obdivuji každého, kdo se na jakýkoliv start postaví. Ti lidé totiž dokáží něco, na co já absolutně nemám. Takže poklona organizátorům i závoďákům.

Co bys poradila podobným manželkám, jež její manželé či partneři mají stejnou vášeň jako Tomáš?
Pokud nepochopíte, nesmíříte se a nepřijmete to, že se ten váš chlap nikdy (ale vážně nikdy) nezmění, tak od toho jděte již na začátku. Není to chlap pro vás.

Málokdo ví, že se aktivně věnujete potápění? Co tě k tomuto sportu přivedlo? Čím tě obohacuje?
Byla bych v tvrzení o aktivním potápění dost opatrná:-). Kdo mě zná tak ví, že se se sportem moc nekamarádím. Mám ráda adrenalinové zážitky, které mi – jak říkám – přetáčí moje unavené budíky. S potápěním jsem začala proto, jelikož jsem do svých cca 35-ti let nebyla schopná potopit hlavu pod vodu. Jednou jsem se překonala a voda pod hladinou litvínovského bazénu mě uchvátila. Vím, zní to divně, ale je to tak. Následoval potápěčský kurz, poté zkoušky a následně úžasné zážitky v podmořském světě. Mám za sebou cca 20 ponorů, nejhlouběji jsem byla ve 30-ti metrech a pořád ještě nejsem schopná potopit hlavu pod hladinu, když na sobě nemám potápěčskou výbavu. Potápění je krásné, mám díku němu přísun adrenalinu, pravidelně přetočené budíky. Budí ve mně respekt a já ho opravdu respektuju.

Jak nejraději relaxuješ?
Nejraději relaxuju tím, že vařím, uklízím, nakupuju, peru, vařím, podepisuju žákovskou, chodím na třídní schůzky, zajišťuji občerstvení na závody, fandím podél trati, když kluci závodí, a nebo jsem v koncertním sále, když Matěj hraje … Tak mě napadá, že já prostě nerelaxuju. Relaxovat moc neumím. Prý jsem workoholik…. Ale já si to nemyslím :-).
Pokud mám být upřímná, tak jsem úžasně zrelaxovala při psaní odpovědí na Tvoje otázky :-).
… a jestli ještě můžu na závěr: v triatlonu se v různých pozicích pohybuji od roku 1995. Je to krásný a inspirativní sport, kolem něhož se pohybují krásní a inspirativní lidé. Jsem ráda, že jsem jeho součástí.

Jsem úplně vpravo – žluté ploutve. Uprostřed Tom.  Cca 15 m pod hladinou.

Seskok ze 4 km. Dobrý adrenalin  :-)

Slaňování –  50 m