Proslovy krátké  (Miloš Bajer dostal pouhé tři minuty!) volná zábava dlouhá stejně jako stoly  s  „aid station“. Hrušky s nádivkou jsem jedl poprvé a hned tak na ně nezapomenu. Mikulovské sklepy dodaly iontové nápoje výborné kvality. Servis jaký z triatlonu neznám. Nebo se pamatujete, že by vás pořadatel po skončení zábavy odvezl autem do hotelu?  Mimochodem Hotel Palacký poskytl vše co bylo k pohodlnému přespání třeba – dokonce i zasněženou vánoční idylu za oknem. Při  srovnání s Poděbrady před  pěti roky vyhrálo Brno na celé čáře. Úžasně milou atmosféru podmalovávala tříčlenná kapela – škoda jen, že ohlášený cimbál chyběl. Přitom padesátinásobný Ironman Milan Richter, bard z Ústí nad Orlicí, by určitě rád vypomohl.

Nesmím  zapomenout na zajímavé diplomy v červených deskách, které asi překvapily nejen mě. Ovšem, když patřím, jak poznamenal Michal Kočař, k inventáři tuzemského triatlonu, tak jsem si červený diplom, který mi na „fujtaflu“ unikl o příslovečný fous, asi zasloužil. To tak bývá, někdo je oceněn za výkon, jiný za vytrvalost. A teď si představte, že mám schované tři roky staré emajly, kde mi kolegové píší, že škodím českému triatlonu a tu mi je předán  diplom  „Za mimořádný přínos pro český triatlon“! Pak něčemu/někomu věřte!

V přítmí rytířského sálu občas zazněl spodní tón, kterým současná situace v českém triatlonu rezonuje. Ve vinárně jsem nepotkal Vaška Bunce, předsedu, za to jsem pozdravil bývalého generálního tajemníka Vaška Marka. Moje znalosti současné TT situace mi nedovolí žádnou hlubokomyslnou analýzu, ale čím dříve se triatlon vzpamatuje, tím lepe pro něho. Vždyť i mimořádně atraktivní projekt pardubičáků IRONMAN Czech volá po klidné hladině. Možná, že právě takovéto prostředí, jako bylo U královny mohlo pomoci k „atmosféře spolupráce a porozumění“.

Škoda, že další výročí bude až za pět let, takový typ setkání totiž českému triatlonu chybí. „Triatlet roku“ je a musí být oficiálnější a  „Vyhlášení pohárů“  se zábavou nemá příliš co do činění.

Abych jen nechválil. Díky tomu, že Vašek Vítovců se sněhovými závějemi do Brna neprobojoval, Standa Podzimků se z rodinných a zdravotních důvodů nemohl zúčastnit, byl jsem rázem v nejstarší „age group“. Využiji  příležitosti a vzpomenu ty, které  jsem při své improvizované zdravicí  v Brně zapomněl a kteří se zasloužili: Vojta Hec, Petr Šlechta, Alena Nedvědová, Milada Růžičková, Karel Schneider, Libor Gregor, Jindra Martinec, Vláďa Bek, Zdeněk Šálek, Dana Růžičková, Lída Bečvářová, Vladimír Dvorský, Jindřich Čistota, Jaroslav Kraus, Jaroslav Pajač, Josef Hauck, Martin Dvořák, Samuel Straka – zkrátka měl jsem dojem, že triatlonu v Brně nebylo 25, ale 15 let. Chyběla mi brněnská parta s kterou jsem projel Evropu: Honza Štěrba, Vláďa Jirásek, Miloš Kaláb. A to Honza je účastníkem druhého nejstaršího triatlonu v Evropě (Stochov, 1980) a z Letovic to má do Brna kousek. Z těch mladších jsem postrádal Petra Valeše, Tomáše Nohejla, Standu Bartůška, Michala Pichrta, Zbyňka Švehlu, Jirku Horkého, Michala Pilouška a určitě jsem na někoho zapomněl.

Počasí jakoby  kopírovalo současný český triatlon – chvíli vánice, chvíli modrá obloha. Tak jsme pozorovali ubíhající krajinu z oken Pendolína při cestě z Prahy do Brna. Podstatně krušnější chvíle si zažili kolegové večer na „dé jedničce“. Postupně obrátili a  vrátili se domů Pavel Kořan a  Vašek Vítovec, takže k poloprázdným stolům dorazili jen ti momentálně nejlepší: Petr Vabroušek a Václav Marek.

Na cestu do  Prahy jsme v neděli využili Student Agency. Nechápu jak chce Pendolino mezi Prahou a Brnem oranžovým autobusům konkurovat. Doba jízdy přibližně stejná  (bus o byl o víkendu o 10 minut pomalejší), bus o 200 Kč levnější (350 a 150 Kč), pohodlí stejné, čaj, sluchátka (TV), noviny má pouze Student Agency…Bus navíc jezdí každou hodinu