V průběhu čtrnácti dnů jsem se zúčastnil dvou triatlonů nacházejících  se na opačné straně výkonnostního, společenského, organizátorského, politického a já nevím jakého spektra, jo a na opačném konci Prahy.  2. července  to byl Triatlon Přední Hluboká „po šestadvacáté“ a 16. července 11. ročník Czechman triatlonu. Bez uzardění prohlašují, že mě oba víkendy nadchly a nestydím se prozradit, že jsem byl i hrdý na to, že patřím do triatlonové komunity (dříve kolektivu).
Zatímco v Přední Hluboké, při nejstarším triatlonu v Evropě, jako by se zastavil čas (v tom nejlepším slova smyslu), všechno dobře funguje tak jak fungovalo dobře před deseti či dvaceti lety, známým tvářím přibývají roky stejně jako mě, takže relativní změna je nulová a těch pár mladých chrtů na počátku startovního pole nás borce podpírajících se vzájemně  při vyhlašování na molu usedlosti Hluboká vlevo, tedy dosti vlevo, od vítěze, příliš nezajímají. Spíše jak bylo nebo bude na dovolené, toť se ví, že sportovní, jsou témata na která je čas při hudební produkci u večerního posezení. Pánové Tomáši Karlíku, Jardo Bednáři bravo a díky! Díky i všem vaši dětem a příbuzným, kteří měřili časy, čepovali pivo a vyráběli nádherné diplomy opatřené fotografii slavnostního startu. Když už mluvím o tradici – zůstala zachována. Ani v roce dvaceti pěti let českého triatlonu se na druhý nejstarší triatlon (po IRONMAN Hawaii) na světě žádná oficiální návštěva ze svazových výšin se na Přední Hlubokou nesnesla. A věřte, že by pořadatelé by rádi vítali, kdyby měli koho…Abych byl úplný. 26. Triatlon v Přední Hluboké přece jen druhé čtvrtstoletí jistou změnou přivítal: místo 25 roků staré trojice 2-60-20 jsme první červencovou sobotu absolvovali 1-60-15.

Za dva týdny v Sadské bylo horko, nejen od výkonů, ale hlavně i od sluníčka. Těžko přetěžko laik ocení organizátorskou práci Horkého boys & girls. Když si vzpomenu, že by se  na plácek  před  internátem učiliště mělo vejít všechno, co bylo na ploše fotbalového hříště, začínám pochybovat o fyzikálních zákonech. Procházka mezi nafukovacími slavobránami, stánky prezentací, reportérů, firem s triatlonovým zbožím jen dokazovala, že tu je triatlon mezinárodních parametrů. Vynikající práce na občerstvovacích stanicích,  nezvykle slušná  policie, práce v depech, zájem představitelů města – to všechno by si zasluhovalo bohatou diváckou kulisu. Ovšem její absence -  to není bolest jen triatlonu. Zasluhovalo by si bohatší zahraniční účast a věřím, že si časem do Sadské na jdou cestu i další státy vedle tradiční a kvalitní Ukrajiny. Ocenil jsem nápadité logo Czechmana!

Pánové Jirko Horký, Martine Dvořáku a všem kolem Vás – díky!
Jen rozhodčí na motorkách místo rozhodování, spíše překáželi protijedoucím cyklistům a pokud mají trochu cti v těle, měli by vrátit honoráře.

Na rozdíl od Přední Hluboké, si do Sadské prof. Václav Bunc, předseda svazu, cestu našel – budiž mu omluvou, že co do orientace je Sadská opravdu z Prahy přístupnější než usedlost schovaná v kopcích za Nalžovickým Podhájím. Po kolika letech jsem uviděl na vlastní oči MUDr. Jaroslava Nováka, lékaře, který byl u zrodu českého triatlonu ve Vítovcově partě a je spolupřekladatelem  knížky Triatlon od W. Ehlera. Na startovním písku mě pozdravil Jindra Šebek Mistr republiky v Železném, muži 1986! Prý se ještě hýbe. Na otázku Martina Dvořáka, co já „tady“ dělám jsem ukázal hrdě na  lýtku namalovanou stodevatenáctku, načež se mě zeptal, zda to je můj věk…Pavla Kopáčka, s kterému jsem kdysi nutil svoje výplody do časopisu „Triatlon, plavání a později i běhání“, jsem také neviděl roky.
Pro zajímavost připomenu, že chyběli naopak dva dlouholetí účastníci triatlonu v Sadské. Tomáš Nohejl a Petr Polanský. Oba byli v patách Lance Amstronga. Tomáš jako sportovní reportér v barvách MFD a Petr prý jede všechny kopce jako bývalý triatlet Lance Amstrong.

Tady se na okamžik zastavím. 11. etapa Tour přivedla borce do Briansonu. Na záběrech 12. etapy jste mohli vidět na 45. km hladinu přehradní nádrže Sere Ponço, jezera pod Embrunem. No jistě, Embrunman! Triatlon, který se na stém kilometru cyklistiky přehoupne přes Col d Izoard (2363 m/m). Trochu mě mrzí, že si Tomáš Nohejl ve svých reportážích z Tour 2005 na nejtěžší triatlon na světě – na Enbrunman nevzpomněl. Omluvou mu může být jeho mládí, takže se asi nepamatuje, že se tam Tour také jezdila, ale údajně pro přílišnou obtížnost nechali průsmyk Izoard jen Železným mužům - jak jsem slyšel, tak píši. Po Embrunman 1989 zareagoval brněnský Ivo Doušek na moji vyhrůžku v magazínu Stadion „Gerarde, já se vrátím“ (tehdy jsem se pokusil neúspěšně zdolat extrémního Embrunmana poprvé)  a Jarda Pajač si rok na to po cyklistice 190 km/3600 m doběhl pro 4. místo a družstvo doplněné  Petrem Hradilem a Pepou Kozumplíkem bylo dokonce třetí. Rád do Ebrunu jezdil i Zdeněk Zmeškal a Michal Piloušek.

V Sadské  se představila navýsost amatérská  štafeta IPP Team, která měla členy se zajímavým povoláním. První dva, to je plavec a cyklista jsou před obhájením doktorandských prací (dříve aspirantur): Ali na téma „Využití termálního plazmatu při nanášení ochranných vrstev“, Saša pracuje na „Spínaní rentgenového laseru vícekanálovou optickou stimulovanou emisí“ a běžec Jura obhájil vloni téma „Retgenový laser buzený rychlým kapilárním výbojem“. Takže půjde-li vše dobře může příští rok nastoupit štafeta „3 ´ PíEjčDý (Ph.D. - dříve CSc.)“ viz foto.