Necelých 14 dní po Moraviamanu jsem byl jedním z těch, který chtěl na vlastní nohy, ruce a hlavu „okusit“ jak chutná tento extrémní dvojzávod. V očích známých a  kamarádů po vyřčení své „touhy“ jsem byl označen za blázna a totálního magora J. Přemluvil jsem své vnitřní já, že jsem zdráv a že nejsem magor či blázen a společně s rodinou jsem odjel do Povrl na Ústecku. Dětem a  ani manželce se nechtělo, sliboval jsem jim krásný prodloužený víkend plný romantiky. Když se začalo auto plnit spacáky a sportovními hadry poznali, že romantika bublajícího potůčku či večerních procházek je bohapustá sci-fi J.

Prezentace byla v základní škole v jídelně, kde jsem vyfasoval vše potřebné a narvanou igelitovou tašku věcí, které budu další dva dny potřebovat. Po večeři v jídelně ZŠ jsme vyfasovali super matrace a hurá do 7.A J. Po úpravě lavic a židliček vzniklo apartmá 1+0. Do pozdních hodin jsem si připravoval vše potřebné – kdyby nebylo manželčina povelu „zhasni“, možná si to připravuji ještě dnes.
Nastal den D1 (nepleť si to s dálnicí…). Budíček ve 4:30 hodin. Proč nedělám šachy, či kuželky….

Do sebe jsem nasoukal – jiný výraz mne ani nenapadá – výživné tyčinky na kterých z obalu se na mne směje sportovec nabitý svaly a s ksichtíkem, že bych mu dal i Euro, které mi zůstalo na dně kabely z loňské sezóny. Spaní v ZŠ mám jednu obrovskou výhodu – četnost toalet na každém patře a z toho plynoucí nulové fronty čůrajících triatlonistů. Start na břehu nádrže v Povrlech byl vzdálen cca 300m, ale i přesto využívám služeb svého vozu a parkuji přímo u vody. Pak nastává klasika – depo, převléknutí do neoprenu. Na otázku zda neopreny ano či ne, okamžitě přilétne odpověď – nevím teplotu, ale mokré je to dost. Navlékám si svůj super rychlý neoprén a čekám na pokyn startéra, který je v roli závodníka až řekne „včil“. Pár minutek po 6-té hodině ranní (ano je to tak) je odstartován XXmann 2007. 

V tu chvíli zažívám něco nádherného, jsem první… Na pravou ruku byl ode mne Pavel Nový, na levou Jan Toulec, v nohách vždy připravený Petr Pasev. Za naší čtyřkou další XXmanni J. Byl to nádherný pocit, který může zažít plavec mých kvalit jen jednou v životě… U první boje ale bylo vše jinak. Krásný pocit zmizel a já na 3. pozici jsem levou rukou osahával bojku. Ve druhém okruhu u té samé bojky jsem byl už brambora, která své „kamarády – soupeře“ opouští v opačném gardu než jsem si přál. Plavání jsem přežil a brambora mi zůstala i při sednutí na svoji zelenou žabičku FORT.

Jelo se 7 okruhů na Děčín a zpět. Měl jsem jen obavy, aby mne někdo v Děčíně zastavil, nechtělo se mi dnes do Hřenska. Obětavé pořadatelky mne opravdu včas otočili a já jel co mi zelená žabička dovolila. Opět jsem využil tyčinku ze svalovcem a plno jiných „hejblátek“ co jsem si večer před závodem připravil. Po otočce v Povrlech jsem byl už bronzový, ne že bych někoho dohnal ze trojlístku soupeřů, ale Honza Toulec 2 x píchnul, tak pro něj XXmann skončil. Jo, holt : „kdo maže ten jede, kdo píchá,  nejede“ ( to byla myšlenka dne otce Furra). S rostoucími čísli na km computeru se i zvyšovala síla větru. Žádná velká únava během cyklistiky nepřišla, tak jsem si sám pro sebe říkal, že jsem dobrej, bomba triatlonista, prostě klasa – nejlepší po ránu J. Zelená žabička byla skokanem, takže v depu cyklistika/běh (šatna před jídelnou) jsem potkal svého stříbrného kolegu Pavla Nového. Společně jsme vyběhli ze školy, společně jsme vyběhli první kopec, společně (ať žijí Tři Sestry…) J. V náběhu do druhého kola maratónu už jsem byl opět bronzem pokrytý. Tato pokrývka těla mi zůstala až do cíle 1. dne závodu. Pokud se ještě vrátím k mému běhu, měl jsem ho krásný, ladný, krok alá Péťa Švarc či Vabruch. V tu chvíli mi bylo jedno, že jsem v Povrlech u hřbitovní zdi. Připadal jsem si jak na posledních kilometrech Ironmana (třeba Germany…). V nohách jsem měl snad tisíc mil… , ale bojoval jsem jak se sluší a patří na magora, který během 13 dnů jde 2 železňáky a druhý den ho čeká ještě sprint… Posledních 50 schodů (v závodě 300) a byl jsem tam… První gratulace, květiny, polibky od roztleskávaček, první rozdávání podpisů, první fotky… .

Po doběhnutí mi hned manželka nabídla rámě a šla se mnou do 7.A J. K mému překvapení tam už byl připraven masér, který mne srovnal. Projížděl mi po nohách nějakými cihlami – později jsem zjistil, že to byly jeho ruce. Super pocit. Pak večeře v ZŠ – byla i možnost oběda během závodu. Byli i tací, co si mezi cyklistikou a během dali obýdek a moc si to pochvalovali. Poté čekání na posledního (vlastně ne na posledního na toho prvního od zadu) a hurá na malou after party po závodě do místní jídelny. Po půlnoci jsem usoudil, že je pravý čas se odebrat do svého super apartmá v 7.A a počkat na ranní bolest celého těla.

Ráno bylo nádherný J, modrá obloha byla vidět z po za oken třídy, ptáci zpívali – romantika!!!! Den D2 začal. Společně s 9-ti přeživši XXmani jsme se za prezentovali na start sprintu. Dva kamarádi, kteří dokončili železňáka v sobotu na start nedorazili. Mezi přihlášenými na sprint tt byl i můj syn. Věděl jsem, že to bere velice prestižně, tak jsem ho před závodem častoval několika vtípky a slibem, že pokud vyhraje nade mnou – bude uvaleno totální výsledkové embargo pro celý zbytek oddílu, který „vlastníme“ J. Ještě mezi přihlášenými byla i svěřenkyně Čerňanská, ale ta běžela o jedno kolo běhu méně, takže by se to dalo dobře zakamuflovat J.

Nás 9 statečných jsme stáli (někteří seděli a v duchu citovali otčenáš) na břehu nádrže a ve 14:30 hodin bylo vše odpáleno – nikoliv podpáleno. Vrhli jsme se do vod, já jsem bojoval jako vlk vodní (vzácný ohrožený druh – žije už jen na okraji amazonského pralesa), styl kraul byl z mého zmatečného pohybu rukou jen těžko vidět. A i proto můj syn Jakub vylézal přede mnou z vody, já se spíše přitahoval na zeď hráze. Všech nás 9 přežilo nástrahy Povrlašského (hezký jméno) jezera a vydalo se na kolo. Zelená žabička opět nezklamala. Skákali jsme přes díry jako za mlada. Vyskákaný jsem po 12 km cyklistiky pokládal (spíše hodil) kolo v depu a utíkal, co mi nohy, ruce a hlava stačili. Běžecký 3 km okruh s dvakráte vyběhnutou hrází mi vzal všechny síly a iluze, že mého syna porazím. Cílový oblouk jsem viděl ve 3D, zprava, zleva a ze předu. Trefil jsem se!!!!! Jsem XXmann 2007.

Pak následovalo vyhlášení závodu, tombola, výměna emailových adres, Big After Party, tanec, dort, ohňostroj, při loučení slzy a v mé hlavě myšlenka, že lepší romantický víkend bych těžko vymyslel…

Obrovský dík patří pořadatelům včele s Ivanem Málkem. Bylo to super, díky….

PS: Úmyslně výsledky a časy a neuvádím…. O to v Povrlech nešlo a to je dobře…..