Ironman, dlouhý TT
Jardo možná tento článek čte mladší generace, která Tě úplně nezná. Připomněl bys čtenářům ve zkratce té největší triatlonové úspěchy?
Tome, nechci vzpomínat své úspěchy, sám víš dobře, že „všechna tráva, polní sláva“ jak se říká a tak to ve sportu je, nicméně lehce… dlouholetý reprezentant jak ČSFR ze začátku, tak pak ČR v OH triatlonu a později v dlouhém triatlonu (ironmany), mistr republiky ještě i plavání, několik účasti na ME a MS v triatlonu, 120 dokončených ironmanů, 7x dokončený ironman na Havaji … asi stačí J
Jak vnímáš fakt, že jsi patřil k úspěšné generaci triatlonistů a po ní přišla generace, která se propracovala mezi světovou špičku (Ospalý, Krňávek, Řehula, Frintová, Zemanová), zatímco výkonnost současných triatlonistů za těmito jmény zaostává?
Celkem těžká otázka, a ještě těžší odpověď. Má generace, Kočař, Dvořák, Milichovský, Seidl, Vopršálek, Rautenkranc, Adamec, Tomáš Petr, Hýzl J, jsme měli většinou průpravu z jiných sportů, ať už z atletiky, nebo pak hlavně z plavání a to v době, kdy bylo normální makat tak, že se z nás „kouřilo“, nebo bylo nám bylo špatně a trenér byla osobnost, které se nezpochybňovalo to, co řekl, nediskutovalo se a udělalo se to. Někdy to bývalo hodně tvrdé, ale skladba tréninku i dlouhodobě měla koncept, měla vizi a za tím se šlo. A často to bolelo, ale to ke sportu a triatlonu ve vrcholové podobě patří. Teď se možná někteří ušklíbnou, o čem že to mluvím, ale podle mě svalová práce na tréninku musí bolet, svaly se adaptují a posouvají se směrem k vyšší výkonnosti, pokud je trénink správně vedený. A jak sám víš, skladba tréninku obecně má svá pravidla, jsou celkem jednoduchá a fungují. Teď se ale vymýšlí, jak to obejít, jak být už včera nejrychlejší, jak se umísťovat na „bedně“ na Českém poháru, nebo dalších ještě větších závodech a když to není, tak se vymění buď hned trenér, nebo se ještě k tomu koupí co nejlepší kolo, běžecké boty, neoprén, hodinky co ukazují i to, kdy mám jít čůrat, … a zapomíná se právě na ta jednoduchá tréninková pravidla a trénink, co bolí, co jsme po něm unavení.
Na nás pak navázala právě ti, které ty jmenuješ, protože to viděli u těch starších, už se netrénovalo podle toho (jako my ze začátku, co jsme někde ve světe zaslechli a mnohdy to bylo stylem pokus-omyl), o způsobu trénování triatlonu se už vědělo podstatně více a bylo to znát na výsledcích. Byla to parádní doba triatlonu. Podpořená už lepším vedením tréninků, lepším materiálem (než jsme měli my), více vědění, ale pořád také velká dřina a k tomu to hlavní… jak říká jedno velké klišé „sport je můj život“, tak u nás to tehdy tak opravdu bylo, my tím žili, byl to náš život, a někteří jsme dokonce i byli opravdoví sportovní profesionálové, jako tehdy jen hokejisti, fotbalisti, tenisti.
Světový triatlon se rapidně posouvá na všech distancích. Rychlíci z krátkého triatlonu zkouší střední i dlouhý triatlon a mění výrazně dynamiku závodu. Jak vnímáš tuto skutečnost?
Ano je to tak a je to dobře. Když to převedu na sebe, ale i další, vyšli jsme z olympijského triatlonu, kde jsme museli být velmi rychlí, jak na trati, tak v depech. A to se ještě jezdilo na těchto tratích „bezhákově“, takže něco v nás muselo být. A jak jsme přesedlali na dlouhé tratě (to ještě nebyly střední tt, nebo jen opravdu výjimečně), tak jsme byli rychlí i my. Můj první dlouhý bez přípravy na něj, si budu navždy pamatovat, čas 9:09,11 vidím na časomíře ještě teď J. Já vím že teď asi nic moc čas, ale v roce 1997 to nebylo špatné a bez speciální přípravy, prostě místo olympijského triatlonu jsem dal jeden víkend dlouhý tt J. Ale nechtějte vědět, co bylo v cíli … ještě další tři dny jsem sám ani nevstal z postele nebo od stolu.
Jo a malá perlička… víš na co jsem to jel, hlavně na kole? Na čtyři rohlíky se sýrem a šunkou a čokoládovou Deli tyčinku. A nebýt doprovodu, který měl Michal Piloušek tenkrát (nejlepší ironman v té době v ČR), který mi dal bidon s inoňtákem asi 20km před cílem kola, tak bych z něj padl vyčerpáním. Jo a to jídlo mi poradil další tehdejší borec, co zvládnul i Embrunman, Zdeněk Zmeškal, od kterého jsem, měl do závodu alespoň nějaké rady.
Ohledně dynamiky závodu to určitě prospělo. Závodí se v současnosti i na dlouhých tratích až dokonce, do cílové rovinky často, vše se výrazně zrychlilo, není to nuda a pořád je o co bojovat, není rozhodnuto daleko před cílem a není to o jednom, dvěma závodnících, ale často prvních sto i více má pořád o co závodit a baví to jak závodníky, tak doprovod a i diváky (pokud jsou).
Sám jsi velmi úspěšný trenér, který hodně staví na "tradičních hodnotách" - chceš být dobry? musíš hodně trénovat! Dneska je hodně v trendu hledat zkratky a nacházet instantní řešení. Jak bys okomentoval tento fenomen?
Tome, asi raději bez komentáře. Kdo mě zná, tak ví, že chci vždy pořádný základ a něj stavím. Pokud neudělám pořádný silný základ, o který můžu opřít další přípravu, pak sice udělám i dobrý výsledek, ale jen ojedinělý a pak přijde většinou propad. A přidaná hodnota toho je, že to ví nejen tělo, ale hlavně hlava a ta je v závodech triatlonu velmi, velmi důležitá. Když hlava zavelí, protože ví, že je natrénováno, tělo to dá. Velmi zjednodušeně, ale tohle funguje. Je to můj názor, nemusí někteří trenéři s tím třeba souhlasit, že se najdou i zkratky k dobrým výkonům, určitě ano, ale z dlouhodobého hlediska to nefunguje. Dám příklad. Mám teď dva plavce, věk 19 a 20 let, trénujeme spolu již přes deset let. V žácích měli problém se dostat na „mistrák“, v dorostu se o nich už vědělo a přicházeli první větší úspěchy a teď? Jezdí po Českém poháru v plavání, plavou finále na MČR a dokonce i umístění na bedně jsou. A to vše proto, že jsme šli cestou možná pomalou, ale o to kvalitnější, nebyli nikdy přetrénovaní, ale makali, … a teď si už úspěchy umí i vychutnat.
Do sportu také vstupují technologie, někdo je vyznavač, jiný je skeptik. Do jaké skupiny a proč se ty řadíš?
Ne že bych byl vyznavač, ale ani skeptik nejsem. V rozumné míře požívání jsem určitě pro, ale zároveň jsem i vyznavačem interakce závodník-trenér, kdy něco ukáží čísla, ale závodník to cítí jinak. Jde i o zkušenosti závodníka, jak umí podat své pocity a o zkušenostech trenéra (a vědomostech), jak naloží jak s číslama z nových technologií, tak z pocitama, které má závodník. Občas si myslím, že čím více čísel a grafů, tím se méně trénuje. Ale třeba to tak není, může to být jen můj mylný názor. Shrnu to, ano jsem pro nové technologie, určitě, ale pořád s vědomím, že závodník a jeho pocity jsou pro mě taky důležité.
Závěrem bych se rád dotknu mládeže. Vedeš úspěšně plavecký oddíl a máš mnoho úspěchů. Jaký máš názor na výchovu mladých triatlonistů? Závodit pro radost, nebo pro úspěchy? Kdy je podle tvého názoru ideální se začít specializovat na triatlon?
Začnu začátkem, už oddíl nevedu, loni jsem to předal po 19ti letech lidem, co to vidí jinak, nověji… prostě přišla nová energie a je to moc dobře. Druhá část otázky asi nepotěší ty, co si myslí, že v triatlonu má být ranná specializace. Za mě ne. Je sice skvělé vidět, jak mladí 12, 13, 14, 15 ti letí triatlonisté závodí, ale většina z nich se do juniorské kategorie ani podívá, až na velmi malé výjimky a ti pak mají velmi dobré výsledky. Mají špatnou plaveckou techniku, často i běžeckou, i když jsou rychlí, ale bez možnosti se zlepšovat, protože právě technika běhu nebo plavání je omezuje ve zrychlování se. Myslím si (já) a nikomu svou vizi nenutím, že je dobré vybírat pro triatlon plavce(zejména) a běžce(atlety), kteří prošli sportovním oddílem, mají slušnou výkonnost, ale už je jeden sport nebaví a chtějí skončit. Tak právě s těmito mladými sportovci mluvit, hledat je a ukázat jim další růst v triatlonu. Náš sport má několik výhod, není jednotvárný, v jednom prostředí, při stejném počasí, na jednom místě. A při dobrých výsledcích možnost cestování nejen po ČR. To jim většinou jejich bývalé sporty neumožnují. Z toho, co si myslím, co jsme napsal, je dobrý věk vstupu do triatlonu kolem 15tého roku. Nic jim neuteče, budou mít dobré návyky a techniku s technických sportů jako plavání a běhy a na kole se naučí velmi brzy. A navíc, dostanou, pokud se pro ten sport rozhodnou, novou energii a chuť a s tím přichází i výsledky a další chuť právě těm tréninkům, které mohou bolet, je z nich únava, ale vedou k cíli.
A ještě jsem zapomněl… sport pro výsledky nebo pro radost? No, já jsem od mala pro výsledky a sportovní oddíl je ze své podstaty zaměřený také na výsledky, nebo si to myslím J. A pokud pro radost, tak od toho je mnoho sportovně zaměřených kroužků, a to je taky dobře, protože ne všichni se chtějí potit, nebo být unaveni každý večer. Ale právě děti, mládež v těchto kroužcích nás pak může obohacovat třeba v divadle, nebo na klavírních vystoupeních, nebo baletních představeních. A o tom všem je přece život. Ne každý chce mít doma medaile, a ne každý rodič chce mít doma sportovce, ale alespoň sportovně zdatné dítě.
Už tu není další otázka, tak jen si dovolím poznámku k tomu, co jsem napsal. Vím, že jsem už triatlonový dinosaurus, že mé názory se nemusí shodovat s dnešním pohledem na sport a jeho trénování, ale jedno vím určitě, vede to k dlouhodobějším a stabilnějším výkonům a výsledkům. A proč to vím? Protože mám za sebou velmi dlouhou kariéru sportovce (od roku 1979), tak kariéru trenéra jak plavání, tak triatlonu (od roku 1997). A protože mé zkušenosti a vědomosti (studia na FTVS a FTK) se podařily dát dohromady, vyšlo z toho to, co jsem odpověděl na otázky. Neberte to prosím, jako nějakou aroganci, nabubřelost, nebo nevím co, je to prostě můj pohled na sportovní trénink, který přinesl nejeden dobrý výsledek. Ale mohlo se stát, že ne všem jsem jako trenér a moje metody všem sedly. Určitě i tací jsou a byli. To ale k trenérské práci patří. A jelikož je opravdu hodně trenérů, někdy mám dojem, že víc než závodníků, tak každý sportovec si asi vybere.
Přeji závodníkům skvělé trenéry, trenérům výborné svěřence a všem, hlavně triatlonu jen ty nejlepší úspěchy. Mám ten sport moc rád, záleží mi na něm a myslím to opravdu co nejupřímněji to jde, i když psané slovo to těžce vystihuje.
