Ironman, dlouhý TT

        Kdy a jak se zrodila myšlenka absolvovat legendární IM Lake Placid?

Po pravdě řečeno úplně první myšlenka na start na Ironman Lake Placid mě napadla někdy v roce 2001, když jsem v Lake Placid byl v rámci aktivit v průběhu svého středoškolského výměnného pobytu (který jsem trávil asi tři hodiny na jih od LP). Lake Placid se mi líbilo a poznal jsem tam fajn lidi, kteří mi vyprávěli o tom, že se tam jezdí Ironman a že na tom závodě pomáhali (tenkrát byl závod ještě v plenkách, dnes se z něj stala legenda). A tak jsem si řekl, že bych to jednou chtěl v tom úžasném prostředí zkusit. Na nějakou dobu jsem myšlenku opustil, protože jsem se v té době ještě triatlonu ani nevěnoval.

A pak přišel Petr Loffelmann a v rámci nově vzniklé triatlonové speciálky založil i triatlonový oddíl. To se psal rok 2003..

Ano. Začal jsem se triatlonu věnovat a postupně se dostal jsem až k ironmanským distancím a myšlenka na Lake Placid se pomalu začala vracet na povrch. Intenzivnější přemýšlení o startu začalo ve chvíli, kdy se moje americká hostitelka vstupem do důchodu pustila do triatlonu s cílem absolvovat Ironman Lake Placid. Její první úspěšný pokus, když jela svého prvního ironmana ve věku 58 let, jsem před dvěma lety ještě nestihl. Ale její druhý pokus, tentokrát v kategorii 60-64, jsem si již ujít nenechal.

Kolik tedy uplynulo let od vzniku myšlenky k její realizaci?

Od první myšlenky je to již 13 let. Ale poslední dva roky byla snaha intenzívnější.

Přestože máš za sebou několik tuzemských železňáků, tento je přeci jen speciální záležitostí. Jaká vypadala tvoje příprava?

Moje příprava se klasicky skládá z minimálně 8 hodin sezení u počítače denně, kde se k tomu snažím přidat ranní plavání nebo běh a odpolední kolo nebo běh. Vychází to tak, že v průměru 2x týdně plavu, 2-3x týdně běhám a 2x týdně se dostanu na kolo, když počasí dovolí. Jarní přípravu jsem zahájil velmi povedeným soustředěním v Toskánsku, ale díky počasí dostala moje cyklistická příprava trhliny v další fázi, takže jsem to musel pak začátkem léta ještě dohánět, hlavně v krkonošských kopcích.

Jaké bylo cestování? Dlouhý let za oceán proběhl bez komplikací?

Cesta za moře byla málem s běžeckým tréninkem na přestupu v Londýně. Původní dvě hodiny na přestup se nám zpožděním trochu ztenčily a času na cestu mezi terminály, pasovými a bezpečnostními kontrolami nezbylo mnoho a pohyb musel být velmi svižný. Ale stihli jsme to.

Co ubytování v místě startu závodu?

Díky tomu, že jsem v oblasti strávil rok života, tak jsme většinu času bydleli u známých a jejich známých, což velmi usnadnilo nejen ekonomickou stránku cesty. Lake Placid je malé městečko (2500 obyvatel) a američtí triatlonisté většinou cestují na závod se všemi dostupnými příbuznými a tak tam bývá o ubytování o závodním víkendu dost nouze. Ke 2500 závodníků se závodu ještě účastní 3500 dobrovolníků, takže město praská ve švech.

Jak jsi ladil poslední dny před závodem?

Vyladění před startem probíhalo v posledním týdnu již ve státě New York v celkem poklidném prázdninovém rytmu. Tolik kilometrů na otevřené vodě a v neoprenu jsem ještě v životě nenaplaval. Ale okolní jezera k tomu přímo vyzývají.

Jak ti bylo na startu závodu, kterým byl tvým snem třináct let. Závodil jsi v profi kategorii. Převládalo nadšení, těšení se nebo trochu obavy z náročnosti trati? Přeci jen to vloni na Elbě bylo ještě trochu peprnější..

V den D to bylo spíše těšení, i když nějaká ta obava se přece jenom občas objevila. Například při ukládání mého vypůjčeného hliníkového silničního kola s hrazdou mezi 2400 triatlonových speciálů. I když to mě spíše pobavilo. Víc obav se dostavovalo při prohlédnutí trati běhu, o které jsem věděl, že je těžká, ale překvapilo mě, že až tak moc.

V plavání patříš mezi triatlonisty do tuzemské špičky a na kolo často usedáš s nemalým náskokem na své pronásledovatele. Jak to vypadalo tentokrát?

Vzhledem k tomu, že jsem startoval v kategorii PRO, tak start byl celkem pohodlný (asi 20 lidí). První kolo (ze dvou) plavání jsem si vyloženě užil. Mirror Lake, ve kterém se plave, je vyhlášeno nerezovým kabelem asi 1,5m pod hladinou po celou trať, takže se člověk ani nemusí dívat před sebe, kam plave. Po pár metrech jsem se dostal do vedení a s jedním soupeřem v nohách jsem se celkem v klidu začal ostatním vzdalovat. V druhém kole začal být bohužel trochu boj o život, neboť jsme narazili na masu startujících za námi a celé druhé kolo se museli prodírat davem. Sice jsme měli svojí stranu za bojkami, kam dle pravidel nikdo jiný nemohl, ale skutečnost byla jiná. Každopádně jsem i druhé kolo přežil na prvním místě a za 48:24 jsem opouštěl jezero, abych si mohl užít svých pár minut slávy při průběhu špalírem povzbuzujících fanoušků do depa (cca 300m).

Petr Vabroušek, který na IM Lake Placid bral před několika lety stříbro (přestože byl pozdější vítěz diskvalifikován za doping) mi říkal, že trať kola sice patří mezi nejkrásnější, ale o pořádné stoupání tam není nouze. Jak se ti jelo? Srovnal ses s vypůjčeným kolem?

Na kolo jsem nasedal na druhém místě za mírného deště, který se během pár minut změnil na slušnou bouřku (kvůli které bylo plno závodníků vytaženo z vody ještě před dokončením celé plavecké části). Velmi silný vytrvalý déšť nás provázel celé první 90km dlouhé kolo cyklistiky. Cyklistická trať v Lake Placid je vyhlášena svou krásou a obtížností. Ne že by kopce byly nějak prudké a obtížné, ale jsou bohužel všechny shromážděny až od 60.do 90.km. Takže prvních 60km se jede většinou z kopce, po rovinách podél řeky krásným údolím, ale pak to přijde. Návrat do Lake Placid je sice také krásným údolím kolem olympijského lyžařského areálu (Whiteface Mtn.) a několika vodopádů, ale je to údolí, kde vždy fouká protivítr a které stoupá posledních 30km do konce prvního okruhu, respektive do depa v okruhu druhém. V prvním kole při návratu do města ustával déšť, takže to bylo celkem optimistické stoupání, ale ve druhém kole už se to začalo zajídat a medvědí rodinka (baby bear, mama bear a papa bear jak se říká třem posledním krátkým brdkům) nebyla vůbec přátelská. Na druhou stranu jsem se po sesednutí z kola cítil docela dobře a nepřišlo mi, že by cyklistická část byla až tak moc těžká, jak se o ní mluví a že to vlastně docela dobře jelo (na Elbě jsem měl na 180km o hodinu horší čas..).

A pak přišel maraton, který také nepatří mezi rovinaté..

Běžecká část, která se také odehrává na dvou okruzích, začíná celkem prudkým a dlouhým seběhem z centra ven. Divácká kulisa byla slušná a nohy docela běžely. Pak se silnice trochu narovná a s olympijskými skokanskými můstky na dohled zase začne prudce klesat. Kopce nejsou dlouhé, ale už při seběhu jsem si říkal, jak se dostanu nahoru. Pak následuje celkem rovinatá pasáž na obrátku a zpět, která má plno zatáček a mírných kopců, takže celkem dobře utíká (alespoň v prvním orkuhu). Že to bude dlouhý běh, jsem začal tušit při výběhu do prvního prudšího a delšího kopce na cestě zpět do města u můstků, kde se nohy začaly ptát, jestli to myslím vážně. Do centra čekalo ještě pár kopců a moc se mi otáčet do druhého kola nechtělo. Pomalu jsem přestal vnímat diváky a soustředil se jenom na to, abych pokračoval v kladení nohou před sebe. Druhý půlmaraton už byl se zaťatými zuby a upřeným pohledem před sebe. Počasí si v tu chvíli tak trochu hrálo, protože se každých pět minut měnilo od pálícího slunce po krupobití a zpět k pálícímu slunci. Finále maratonu obstarává v tu chvíli velmi těžké kilometrové stoupání do centra Lake Placid a asi kilometrová rovinka tam a zpátky kolem jezera. Myslím, že tam bylo hodně lidí, ale já už jsem vnímal jenom to, jestli se dostanu zpátky na olympijský rychlobruslařský ovál, na kterém byl cíl, ve kterém vítal legendární komentátor Mike Riley.

Divácká kulisa se asi hodně lišila od té na domácích závodech, že? 

Jak jsem již zmiňoval, v Americe je závod hodně společenská záležitost, na kterou si většina závodníků přiveze celou rodinu, tím pádem o diváky není nouze a hlavně ve městě vytvářejí neuvěřitelnou atmosféru. Pak je také příjemné vidět v malé vesničce uprostřed lesů sedět celou rodinu v dešti na zápraží a fandit všemi dostupnými prostředky.

Dá se vůbec popsat, co ti letělo hlavou, když ses nakonec ocitl na cílovém koberci? Satisfakce ze splnění snu..? 

Cílová rovinka je taková směsice pocitů, že se to dá těžko popsat. Ohromná radost, bolest, únava, uvolnění, spokojenost.

Když popisuješ průběh druhé části tvého maratonu, tak ses musel pěkně kousnout a v cíli to určitě bolelo. Jak rychle jsi zregeneroval? Podnikli jste s přítelkyní ještě nějaký poznávací výlet?

V průběhu druhého kola to bolelo hodně a tak jsem si myslel, že zase týden nebudu moct chodit. Ale dal jsem si nějaké jídlo a pití, došel si na masáž a zjistil jsem, že to vlastně není tak hrozné, a tak jsem si dva dny po závodě dovolil výšlap na jednu ze 46 hor v oblasti, které mají výšku přes 4000 stop (1220m) a bez větších problémů si užil krásné lesy, vodopády a výhledy na nejvyšší hory Adirondack mountains.

Počasí je v těchto dnech spíš podzimní, ale o domácí triatlonové závody stále není nouze. Budeš ještě někde závodit?

Vzhledem k délce dovolené a pracovnímu vytížení po návratu si nejsem úplně jist, kolik toho ještě stihnu odzávodit. Asi to bude trochu uvolněnější. V sobotu jsme jeli s přítelkyní Janou sedmihodinovku na horských kolech s názvem Day by night v rámci Brdman Adventure, pak bych chtěl zkusit olympijský bezhákový triatlon v rámci Knappenman triatlonu na Lužických jezerech v Německu a na konec sezony již tradiční Mácháčský pohodář.