Ironman, dlouhý TT
Máš čerstvě za sebou triatlonové soustředění na Lago di Garda. Jak se vydařilo?
Triatlonové soustřední pro mě bylo velkou novinkou. Nikdy jsem nic takového nepodnikl a vlastně od konce své sprinterské „kariéry“ to bylo vůbec první soustředění. Zkušenosti jenom pozitivní. Pro člověka, který skoro všechny tréninky absolvuje sám je něco takového velkým přínosem a doufám i posunem dopředu. Zároveň mi to dalo srovnání, a poukázalo na mé slabé stránky, které sám při tréninku nevnímám. Za 8 dnů to bylo nějakých 800 na kole převážně v kopcích, pár přechodů, na které sám v Praze nemám morál, dva intervalové běžecké tréninky a plavecké tréninky, po kterých někteří odcházeli z bazénu s pocitem, že to bylo příjemné vyplavání, kdežto já s pocitem že mám ten den bohatě odtrénováno. Nikdy jsem toho za týden nestihl odtrénovat více a zároveň si vyčistit hlavu od běžných povinností.
Kudy vedla tvoje sportovní cesta, než jsi zakotvil u závodů dlouhého triatlonu?
V jedenácti jsem začínal s atletikou, které jsem se věnoval do 24 let. Běhával jsem 100 (11,24) a 200m (22,82), ke konci pak čtvrtku (50,53). Přišli i nějaké žákovské a juniorské úspěchy, ale také hodně zranění, které mi znemožňovala se posunout dále a člověk tak ztrácel motivaci. Asi v roce 2000 jsem poprvé slyšel o IM a tehdy si řekl, že až skončím s atletikou to to chci dát a tak když jsem v létě 2008 odběhl poslední závod, odjel na dovolenou a na podzim se ze sprintera stal triatlonista či triatlet (i když nevím, jestli se tak mohu nazývat nyní, natož tehdy..). Pak to šlo ráz na ráz – v březnu 2009 první maraton, pak pěkný duatlon v Krušných horách a v červnu jsem dokončil Moraviamana. Stanovil jsem si limit, že nechci závodit déle nežli půl dne a toho jsem i dosáhl. Hned v cíli jsem věděl, že to nebyl pouze jednosezonní úlet, a že se dlouhému triatlonu chci věnovat.
Máš za sebou i zářez na legendárním Norsemanovi. Jaká to pro tebe byla zkušenost? Jak vzpomínáš na tento závod?
Asi tak jako všichni, kteří se tohoto závodu účastnili. První euforie je, že vás vyberou, druhá, když jdete na trajekt, třetí když skáčete z trajektu a čtvrtá když to dáte až na vrchol Gaustatoppen a víte, že máte černé finisherské tričko (které jsem od té doby neměl na sobě a leží majestátně na dně skříně jako suvenýr). Mezitím trpíte a zároveň si užíváte plavání v proklatě studené vodě, cyklistiku nahoru a dolů a především do protivětru a 25km krásného běhu + 17km občasného popoběhnutí až na vrchol. Logisticky je to nesmírně těžký závod a to nejen pro vás, ale pro váš support tým, který se o vás stará od A po Z od půl třetí ráno až do večera. Za to velké díky mým rodičům, především mému tátovi, a Robertovi, bez kterých by takový bláznivý „výlet“ nešel uskutečnit.
Jak vypadá tvůj současný trénink? Jaké máš podmínky?
Podmínky jsou takové, jaké si je vytvořím. Mám skvělou časově flexibilní práci, která mi dovoluje věnovat se triatlonu naplno – v rámci amatérských možností. Časově mě to vychází tak na 550-600 hodin ročně. Týdenní náročnost se liší podle období a pracovního vytížení.
Spolupracuješ s trenérem v rámci koncepce tréninkového plánu?
Tréninky si prozatím píši a vymýšlím sám. Zatím je tam každý rok viditelný pokrok. Až se zastaví tak asi popřemýšlím o nějakém jiném, sofistikovanějším tréninkovém plánu. Vyhovuje mi, že mám určitou volnost v plnění svého plánu – když prší, tak na kolo prostě nejdu. Ale jsem hrozně poctivý a tak, kdyby mi tam to kolo někdo napsal, tak by se to pro mě rovnalo MUSÍŠ a šel bych. Nevím, jestli bych tak postupně nezabil svůj elán a na místo toho by se trénink stal rutinou. Pominu-li práci, tak ostatní povinnosti jsem za těch pár let dovedl skloubit dohromady – mám psa, kterého při běhu vyvenčím a natrénujem spolu tolik, že s ním běhám i závody, a přítelkyni, která je sama sportovně založená a tak si vycházíme vstříc. Doma dokonce i občas uvařím, s úklidem je to už horší…..
Kromě triatlonu závodíš také v canicrossu. Jaké to je?
Canicrossu se věnujeme hlavně po skončení triatlonové sezony. Mám maďara, který úplně nevyrostl, ale zato má neskutečnou fyzičku. Začali jsme s krátkými distancemi (3-4 km), ale i když jsme se umísťovali na bedně, tak to mě ani jeho moc nebralo, nestačili jsme se pořádně proběhnout, a tak jsme se přesunuli na delší trasy – až na mid distance Horské výzvy, kde alespoň trochu stihnu Sándora utahat. Samozřejmě sebe více… Při canicrossu zapojujete trochu jiné svalové skupiny než při běhu a tak se za 15 km dokáži zrušit na týden či dva. Představ si běžet 3 min/km a při tom neustále brzdit, jako když běžíš z kopce. Když máte velkého psa tak za ním doslova letíte. Máme za sebou i několik triatlonů a dokonce 3 místo na etapovém triatlonu Iron Dog v Rakousku – plavete, jedete na kole i běžíte spolu ve dvojici. Zvláště sjezdy na biku, kdy jedete 40 km/h a pes běží metr před kolem je dobrý adrenalinový zážitek. Pro mě je to takový doplňkový párový sport, kde se spoléhám nejenom na sebe, ale i na Sándora, a jeho to evidentně baví.
Letos se chystáš na další extrémní triatlonovou výzvu…
Hlavní letošní závod je ICON Livigno Extream Triatlon a podle toho nastavuji i celou sezónu.
Které další závody máš v kalendáři?
V Čechách jsem zatím přihlášen jako tradičně na Czechmana, a pak se uvidí, jaké další závody přidám. Asi ještě jednu či dvě půlky a nějaký cyklistický maraton a nějaký ten běžecký závod. Triatlonové závody vybírám často podle „zážitku“, který ve vás zanechají. Ať již to je svou extrémností, diváckou kulisou či něčím jiným. Doufám, že se jednou „proklikám“ i na Roth, zatím to nevyšlo.
S jakou strategií a cílem půjdeš do závodu ICON Livigno?
Na start jdu se stejnou ambicí jako na Norsemana – přežít a dostat se až na vrchol. V mé hobby kategorii člověk nedělá takové závody kvůli umístění, ale kvůli pocitu, které závod provází. Nemusí být dobré, ale silné, abych si je zapamatoval. Samozřejmě ty dobré preferuji, a proto se na takový závod připravím na 100%. Letos jsem jel poprvé za teplem na kolo, teď se vrátil ze soustředění v Itálii a tak mi ten elán snad vydrží co nejdéle. Zásadní pro mě v Livignu bude cyklistická část – 195 km a převýšení 5000 metrů včetně výjezdu na Stelvio nebude procházka růžovým sadem a její dobré zvládnutí bude pro dokončení to nejdůležitější. Většina závodu se odehrává v nadmořské výšce okolo 2000 m a tak bude důležitá i aklimatizace. Přeci jenom jsem rodilý Žižkovák a trénuji hlavně v okolí Brd, které svou nadmořskou výškou zrovna neoslňují. Kromě většího objemu v kopcích však neplánuji nějaký další extra změny oproti předcházejícím letům. Možná shodit pár přebytečných kilo by se do těch výjezdů a výběhu mohlo také vyplatit….
Triatlonový vzor vlastně nemám. K triatlonu jsem se dostal v době, kdy takovouto aktivitu děláš pro ni samou a hnacím motorem jsi pouze sám sobě. Nemám vzory a také nepotřebuji nikomu nic dokazovat. Měl jsem tři závody jako svůj bucket list z toho dva jsem si splnil – IM Klagenfurt a Norseman a jeden mi zbývá – Roth. Pak jsem měl sen dát IM pod 10:00 a to jsem si již splnil, takže jsem šťastný triatlet, další mety jsou daleko, přeci jenom devět hodin je jiná kategorie a liga.
Během ironmanských závodů se člověk často dostává do krizových situací. Co ti pomáhá tyto situace překonat?
Vlastně ani nevím. Nikdy jsem žádný závod nevzdal, pokud jsem se nezranil. Tak asi určitá zarputilost až „zabejčenost“ Vidina cíle a toho, že se pak mohu pohodlně zhroutit k zemi a nemuset se dál pohybovat – to zní zvláštně, mohl bych si sednout či lehnout i před cílem, ale to nemá to kouzlo, těším se na to, že si hrábnu až za dno a to pro mne znamená až do cíle - až pak se mohu zastavit. Není to pouze o IM závodech, ale všeobecně – někdy mám na půlmaratonu větší krizi nežli na IM.
Na cyklistiku v krátkých rukávech. Na to, že vyjížďky nejsou determinovány tmou. Na závody? Ale jo, zvláště když si vytyčíte cíl rok dopředu. Raději se připravuji a více se těším na konkrétní jeden závod nežli na všeobecnou „letní závodní sezónu“.
