Ironman, dlouhý TT
Upozorňujeme návštěvníky, že voda v tomto wádí má deset stupňů Celsia.
Startovné na Triathlon North Africa jsem dostala od Aliance žen s rakovinou prsu za editaci textů v jejich chystané příručce pacientky. Bylo mi blbý vzít si za tu práci prachy, takže jsem poslechla svůj rozvinutý sklon k sebedestrukci a uvázala se k této kouzelné saharské šílenosti. Dovolte mi tu parafrázovat, že registrace do závodu rok předem je jako bonboniéra - nikdy nevíte, jakou životní situaci si vytáhnete. Mně v té době umíral táta na rakovinu plic a já se smiřovala s tím, že peníze za letenky, vízum a další výdaje nechám s absolutní samozřejmostí propadnout.
Ostravske sbohem (T-5, dva dny do odletu)
Volali z nemocnice, ať pospíchám. Je pod opiáty a mám počítat hodiny, maximálně dny. Nikdo vám nic přesného neřekne a vy to vlastně ani vědět nechcete. Dorazíte do nemocničního pokoje, kde podle totálně sjetého taty roste kopr a pobíhá pes v obleku. Dáte si spolu k poslední večeři pivo a pečenáče. O konci oba víte, jen o tom spolu nemluvíte. Sestřičky, doktoři i sousedi na postelích se vás ptají na závod, bo tata tu nadšeně už týden nemluví o ničem jiném. I když podle něj nepojedu na kole, ale na slonovi. V osm večer jsem mu dala pusu na dobrou noc a rozloučila se s přesvědčením, že nikam nejedu.
Až při stmívání v poušti pochopíte význam obrázků v Exupéryho Malém princi
Karbonizujte nukleáry, rozeberte mi kolo (T-4, den do odletu)
V devět ráno cvakly dveře od bytu a mně bylo jasný, že TOHLE byl ten moment. Bála jsem se volat ještě hodinu, pak volali oni mě. Mám si přijet pro věci. Když jsem si utřela ubulenej nos, došlo mi, že letadlo letí až zítra. Takže nebulet, makat, brát to jako požehnání od něj. Nastala logisticko-telefonní mobilizace třetího stupně. Vyzvednout jeho věci, objednat kremaci a kameníka, vyžehlit a doručit oblek do rakve. Příjezd do Prahy v deset večer, cestou nebrečet, bo člověk pak nevidí na silnici. Místo toho na posledních chvíli řešit se šéfem už odřeknutou dovolenou. Stavit se u Valešáka pro neoprenovou čepici a rukavice. Stavit se u JJ, který zatím vyzvedl moje kolo v půjčovně a rozebral ho do své vlastní krabice. Do dvou igelitek jsem naházela pár kusů oblečení, do sebe čtyři deci hříšně drahého červeného a usnula s pocitem vlastní nezastavitelnosti...
Sahara je jako moře, čistá a uklidňující
Najdi Vabrouška (T-3, odlet z Prahy v 11:45)
...abych v osm ráno zjistila, že nejsem schopná odmontovat pedály ze své silničky ani za pomoci brachiálního násilí. Naštěstí mne strejda Google a teta Wase spolehlivě odvezli na letiště přes cykloservis, kde na tuhle prkotinu mají speciální klíč, takže jsem finish line v podobě letištní haly a Petra Vabrouška mávajícího mým pasem dosáhla v určeném limitu. Tímto výkonem na samém prahu mezi ANP a čistým infarktem jsem sama pro sebe závod vyhrála, takže jsem zbytek cesty brala jako sportovní turistiku. Na důkaz jsem do sebe během odbavení obrátila zbytek vína od včerejška přelitého do bidonu (kdo nikdy nepil z plastu víno za litr, neví, co je život!).
Dokonce i v Alžírsku je v lednu voda v bazénu studenější než vaše pivo
Saharský výcvikový tábor pro zlobivé triatlonisty (T-1, den do startu)
Standa Bartůšek ve svém dokumentu o závodě prohlásil, že voda na plavání měla teplotu dobře vychlazeného piva. Osobně bych ji spíš přirovnala k margaritě, do které barman zapomněl nalít dost tequily, zato ledovou tříští ten blbec vůbec nešetřil. Už během zkušebního rozplavání mi bylo jasné, že tohle dám ve zdraví jen v případě, kdy si obličej kompletně polepím tejpovací páskou a ještě si celou dobu pobytu ve vodě budu slibovat, že na příští závod pojedu na Tahiti. Dál ale následovaly jen samé turistické krásy a vyhlášená panoramata. Když prvně vyjedete na asfaltku, ze které si na duny můžete skoro sáhnout, projedete se ruinami starověkého města až do zelené oázy plné palem, sedli byste si na zadek i přesto, že už na něm sedíte (na tom kole). Asfalt je rovný a rychlý, tedy až na sekvenci zpomalovacích prahů, které moje nadšené kvičení stran pozorovaných panoramat proměnilo v několik lekcí expresivní ostravštiny. Nálada mezi účastníky dobrá, neb přítomni jsou jen zkušení matadoři, kteří polykají Ironmany jako lentilky, a cokoliv na této vzdálenosti, jež se nekoná v extrémních podmínkách Antarktidy či Marsu, považují za variantu pro mateřské školy. Při večeři koluje nad mísou špaget informace, že teplota vody má deset stupňů. Nezbývá tedy nic jiného, než se před spaním pomodlit o tři otčenáše navíc, aby bylo plavání zkráceno.
Žán, prší venku? Yes, sir! Žán, pošlete rybičky na procházku!
Triathlon North Africa (T0)
Většinou člověk na závod trénuje tak pilně, až se tím stresem budí ze spaní, kdykoliv někomu na ulici bouchne výfuk, protože mu zvuk připomíná startovní výstřel. Tady je to jiné. Triathlon North Africa je triatlonový happening, setkání stejně zmagořených duší kdesi uprostřed pouště. Rvačka o první pozice se dá očekávat, ale o umístění jde až v druhé řadě. Tady jo.
Otužilci, vpřed!
Těsně před startem nasávám největší možnou plochou těla první paprsky saharského slunce. Od pusy pára, o teplotě vody ani nechci uvažovat i přesto, že jsem k těm třem otčenášům za zkrácené plavání přidala ještě pár dalších pro rychlejší postup globálního oteplování. Jenže Pánbu byl asi na doučování u Gréty. Těleso těla ponořené do kapalného ledu je nadnášeno pouze neoprenem standardní tloušťky, ve kterém si připadám spíš jak přežraný tučňák než jako plavec. Můj kraul je bohužel stále jen sestava neefektivních hrabavých pohybů a díky absolutní dezorientaci na volné vodě mám tendenci místo za balíkem plavat do Černého moře. Většinu trati tedy potupně a zdlouhavě absolvuju s hlavou nad hladinou a s pocitem, že můj hrudník svírá nějaký hodně hladový hroznýš. Tejpovačka vysomrovaná od místního maséra odvedla svou termoregulační práci dobře, jen mi na tvářích, čele i krku vypálila slušivou sekvenci rudých ornamentů připomínajících tetování hennou, díky kterým jsem po zbytek pobytu byla domorodým obyvatelstvem považována za mimozemského průzkumníka.
Je těžké závodit v momentu, kdy se musíte rozhodnout, jestli nasednete na kolo, nebo v předklonu vykašlete plíce. Tento můj stav je způsoben zátěžovým astmatem a odmítám na něj brát zvláštní zřetel, nicméně musím připustit, že při závodě bývá poněkud limitující. Naštěstí se celá akce vinula v kamarádském a komornímu duchu, kdy jsme se při vzájemném míjení povzbuzovali a hecovali. Úchvatná Alča Vrátná tedy zpozorovala můj boj o holý nádech a předala informaci Zuzce Atarsia, která uprostřed pouště vykouzlila flakón s Ventolinem, který jsem si v předzávodním stresu zapomněla přibalit. Několik savých nádechů každou hodinu mi pak dovolilo absolvovat závod v tepech na OV bez toho, aby ke mě přihlížející muset volat alžírské záchranné složky.
Běžet Saharou - a zemřít!
Běh v poušti má svá specifika. Například tu, že bolí jako prase. Zkusila jsem vsadit na svou geologickou erudici a cvičeným okem na cestě rozpoznávat místa, která jsou více zpevněná, ale buď jsem houby geolog, nebo jsem se přes Vánoce hodně cpala rohlíčkama. Místy to bylo pískem až po kotníky, ale zase - ta panoramata! Půlka trasy nádherou mezi dunami, druhá odpočinková po asfaltu, ovšem s výhledem na rozkošné křídové lavicovité usazeniny. Do kopce jdu, jinak běžím. Na asfalt naštěstí někdo napsal „GO!“, nikoliv „RUN!“, takže vlastně jen plním rozkaz přihlížejících. Podél trati fandí vojáci, místní děti natahují ruce k plácnutí, berbeři se zahalenou tváří nabízejí vodu. Ještě nikdy mi půlmaraton tak rychle neuběhl. Do cíle přibíhám vysmátá a ubulená najednou. Myslím na tatu a děkuju mu, najednou mi ten závod přišel krátkej a chtěla bych nášup! Do noci se fandí Ironmanům. Poslední závodníci dobíhají pod hvězdnou oblohou vedle plápolajících ohňů, a jestli někdy chcete zažít opravdu magickou finish line, musíte jet sem. Berbeři přestali servírovat ionťáky a za chvíli se zpoza plotu začne linout vůně pečeného masa a nádherná tichá hudba. Vyhlášení, párty, víno, víno, pivo, maso.
Sahara Vibes (T+1 až T+8)
Časový výkon v tomto závodě tedy po berbersku vůbec nekomentuji. Mohu jen prohlásit, že mému trenérovi stačilo ujištění, že mne po něm bolí nohy tak, až nejsem schopná sejít si o patro níž pro pivo. Kolektiv závodníků se oklepal z výkonů i večírku a tropí hlouposti. Na pořadu dne je sjezdové lyžování z nejvyšší duny a jízda pouští na čtyřkolkách. K děsu odpovědného průvodce zjišťujeme, že triatlonisté jsou solitéři nepovědomí jezdit ve formaci, takže se ani po hodině nedokáže dopočítat strojů rozprchlých po všech dunách. Vítěz závodu jde všem příkladem a letí přes řídítka jako první.
Rallye Taghit!
Protože mi osobně přišlo nehospodárné vyhodit tolik peněz za víza a letenku, aniž bych si Alžírsko dostatečně užila, domluvila jsem se s pořadateli závodu a ti mi sjednali místní průvodce. Další tři dny jsme se toulali pouští s Merounanem. Ráno mi připravil k snídani placky s datlovým džemem a celý den jsme pak líně brouzdali okolím, vyzbrojeni jen chlebem, sýrem a ubaleným špekem. Ušli jsme sotva půlku toho, co odběhnu za jeden trénink, přesto na ten pocit bezčasého blaha a možnosti konečně nespěchat, nikdy nezapomenu. Další dny jsem strávila podobným touláním v uličkách Alžíru. Poušť očišťuje a uklidňuje a já v ní nechala všechny smutky. Někdy totiž člověku stačí jen to, že vidí na obzor. A uvědomí si, že čas neexistuje, zato jídlo, kamarádství a láska jsou nepostradatelné.
Tam, kde cesty končí, dobrodružství začíná
The end? Ne, začátek. Příští stanice – UltraCzech!
Poděkování
Děkuju Kubovi, Adamovi a Zuzce Atarsiovým za to, že vytvořili naprosto jedinečný triatlonový happening, kde se cítíte jako rodinný příslušník. Děkuju Honzovi Jakubíčkovi, který mne v celé situaci neuvěřitelně podržel – jsi ten nejlepší trenér v této i jakékoliv jiné galaxii! Děkuju Petrovi Valešovi, který obětoval svůj spánek před ranním plaveckým tréninkem, aby mne vybavil neoprenovou čepicí, ponožkami a rukavicemi - HUUB forever! A děkuju majiteli zličínského cykloservisu Café Calabrone, který otevřel svůj obchod skoro o hodinu dřív jen proto, abych mohla stihnout letadlo (a on si na oplátku vyslechl neuvěřitelnou historku o podivuhodném závodě kdesi uprostřed Sahary).
