Na to, že tento závod v sérii Ironman 70.3  (1,9 - 90 - 21km) patří do té
nejnižší kategorie (co se týče bodů do rankingu i prizemoney) se na jeho
startu sešla nebývale velká konkurence:
domácí Poulat (vítěz prvního ročníku a loni druhý), Billard (mistr světa v
dlouhém triatlonu 2013), Španělé Del Corral a Zamora (který nakonec kvůli
zranění nenastoupil), Švýcar Kung (vítěz Ironman 70.3 Zell am See), Švéd
Andresson, Brit Clark a já. Mezi výše uvedenými se nachází vynikající
plavci, cyklisti i běžci, takže průběh závodu zaručoval pro diváky velkou
atraktivnost.

Plavání v pískovém jezeře (30 km daleko od cílového města Aix-en-Provance)
s teplotou vody 18,5´C zvládli nejlépe Kung a Poulat. Já jsem na třetím
místě ztrácel zhruba půl minuty, další skupina závodníků byla cca 10
sekund za mnou. Čelo závodu jsem si nechal bohužel uplavat v polovině
závodu - do té doby jsem plaval na 4. místě v nohou závodníka přede mnou,
protože slunce vyšlo pár minut před startovním výstřelem přímo nad kopci
za první bójkou. Takže jsem vůbec nic neviděl (což však není chyba jinak
vynikajících brejliček eMMe Sydney) a spoléhal, že plaveme všichni v
jednom vláčku. Po první bójce (900m) jsem zjistil, že první dva závodníci
už mají jistý náskok. Ten sice až do cíle plavání mírně narůstal, ale já
jsem se pohyboval na třetím místě sám a nemusel za sebou tahat vláček
několika lidí. Po plavání následoval asi 400 metrový přeběh do depa, kde se
nic podstatného neudálo.

Cyklistika vede od jezera v Peyrolles po místní nádherné krajině do
Aix-en-Provance přes tři větší kopce, několik menších, po pár rovinách a
hlavně se klikatí neskutečným počtem zatáček. Tolik jsem jich během 90
kilometrů závodu nikdy neprojel. Občas byl problém vzít si výživu z bidonu
Enervit, který vozím pod sedlem, protože manipulace s ním je delší, než s
bidonem v košíku v rámu. Především úsek na cca 55.km, kdy se sjíždí
malebným úzkým kaňonem, kde se mezi bílými skálami klikatí úzká silnička s
kvalitním povrchem. Tam jsem si připadal jako motocyklový závodník -samá
pravá levá pravá levá - jen tím kolenem se dotknout země chybělo. I když
to už bych pak asi nevstal. Tak jsem si aspoň nechal običovat obě ramena od
vysoké trávy, která tam hned vedle silnice rostla. Ale zpět k průběhu
závodu!

Prvních 10km po rovině proti větru se mi nejelo vůbec dobře. Nemohl jsem
se dostat do tempa a postupně mě předjížděli závodníci, aniž bych dokázal
udržet jejich tempo. Nejdříve Clark, po chvíli Billard a nakonec
Andersson. Ten, naštěstí, až pod prvním zvlnění terénu, kde už jsem se
chytl a nenechal ho odjet. Společně jsme se pak přiblížili Billardovi a na
15. km ztrácela naše trojice na tu vedoucí cca 30 sekund. Na 20. km začaly
první dva kopce a na hrubém povrchu silnice se ze dvou trojic staly tři
dvojice s rozdíly cca 20sekund. První Kung-Clark, druhá Billard-Poulat a
třetí Andersson-Ospalý.
Na druhé delší rovině tratě na cca 40.km se pozice opět přeskupily.
Rychlostí 55km/h jsme s Anderssonem dolétli už trojici
Billard-Clark-Poulat (Kung vepředu mohl mít 10 sekund). Ale zatímco
Andersson pokračoval v nasazeném tempu, já zůstal vzadu v domnění, že
Billard jeho tempo uvisí. Po pár kilometrech to však "vzdal" a dvojice
Andersson-Kung se nám od té doby začala vzdalovat. S nájezdem do kopce
jsem se přemístil na první místo ve skupině a od této chvíle jsme se na
špici točili s Billardem jen dva - já to tahal do kopců, on z kopců a po
rovinách. Dvojice Poulat-Clark jedoucí za námi buď vyčkávala, nebo byla
ráda, že se drží.
Na 68.km, na začátku výšlapu na Col du Cengle, jsme měli manko na vedoucí
dvojici 2,5 minuty. Nejtěžší kopec na trati není dlouhý, něco málo přes
3km, ale prudký a v kopci bez stromů bylo na slunci i dost teplo. Billard
za to vzal hned od prvních metrů stoupání a dvojice Poulat-Clark byla
nechána na pospas (do depa pak od nás dostali přes dvě minuty). Zde se
ukázalo, proč bylo dnes výhodné vzít si jen vysoké ráfky (já Equinox WH139
s galdama TUFO Elite Pulse a Billard "nějaký" francouzský) a disk nechat
doma, protože jak Poulat, tak Clark jeli s diskem. Billard předpokládal,
že nás urve všechny, ale trpělivě jsem šlapal za ním a držel jeho tempo -
on většinou ze sedla na těžký převod, já v sedle na nejlehčí. Co se mu
nepovedlo do kopce, snažil se dokončit z kopce a zpočátku se mu to i
dařilo. Pak se však nevešel do jedné vracečky a musel vycvaknout jednu
nohu a zastavit se o dřevěné svodidlo. I mě vracečka nevyšla podle
představ a musel jsem ji prosmykovat, abych nedopadl stejně. Ale za ní
jsme pokračovali už opět spolu. O tempo se až do konce staral Billard a
bylo vysoké, protože do depa jsme dojeli za vedoucí dvojici se ztrátou
"jen" 1:30.

Běžecký půlmaratón v centru historického města a přilehlém parku ve
čtyřech okruzích taky nebyla úplná rovina a především pravoúhlé zatáčky v
úzkých uličkách byly zajímavé. Billard dostal hned po výběhu z depa
instrukce, že se mě má jen držet. Manko na vedoucí dvojici jsme smazali v
polovině prvního okruhu a pokračovali vstříc boji o první místo. Teď jsem
předpokládal já, že se mnou uvisí tři kola a boj začne ve čtvrtém. Na 6. km
jsem dostal instrukce od české divačky: "Teď je to z kopce, tak natáhni
krok a dej do toho všechno!" Nechápal jsem, proč mám zrychlovat tak brzy.
Ale po chvíli mi  to došlo - Billard za mnou nebyl. Tak jsem vzorně
poslechl a natáhl krok - a na konci druhého okruhu - v polovině trati jsem
měl na něj náskok minutu. Díky povzbuzování a instrukcí od českých a
slovenských diváků (moc jim za to děkuji!) pak zbytek byl závodu paráda a
do cíle jsem doběhl s náskokem skoro tří minut před druhým Španělem
Morenem. Billard přišel o stupně vítězů v posledním okruhu, kdy ho
předběhl nejrychlejší běžec dne, další Španěl, Del Corral.

Cíl mé cesty na jih Francie - zisk maximálního množství bodů do rankingu
pro start na Ironman 70.3 World Championship 2014 - splněn. Další body
budu moci přidat za měsíc, kdy se postavím na start Ironman 70.3 Miami.