„Shodil jsem šest kilo a zlepšil se oproti loňsku o šest minut, jsem spokojený,“ hodnotí svůj letošní výkon, jímž se zařadil na sedmé místo ze šestnácti účastníků věkové kategorie 60-64 let. V té mladší by byl ještě lepší, šestý z pětadvaceti.

„To vedro mě při mé figuře a srstnatosti ničí, ale zvládám to. Jedu na tepy, kontrolovaně, jinak bych se lehce „přetočil“. Pak mi dělá dobře, když předjedu vysportované čtyřicátníky. Ale pak mě úplně dostala jedna baba, šedesátnice, která mě předjela v technické pasáži na kole. Později jsem zjistil, že to je vítězka havajského double, tak jsem se uklidnil,“ popisuje čerstvé zkušenosti z Kapalui.

Nová trať je spíš evropská. Ta minulá na sopce Haleakale byla výjimečná, to byl skutečný zážitek. Dostat se dolů bylo opravdu nebezpečné, lávové kameny a štěrk, trny Kaine. Nikdy na to nezapomenu,“ porovnává a připomíná první pobyt na Maui, kdy se s Jardou Balatkou cítili jako v jiném světě.

Nebýt rad Honzy Kubíčka, možná by se tehdy ani nedostali ke startu, natož do cíle. Ale teď už se vyzná. „Teprve až budu mít čas dvakrát delší než vítěz, zabalím to. A to zatím nehrozí, zbývá mi hodina času.“

Hrával první ligu v softballu, jezdil divokou vodu a jezdil na běžkách. K triatlonu se dostal až na prahu padesátky. V práci. „Nastoupil k nám v září nový kolega a hned řekl, že si potřebuje vzít v říjnu dva týdny volna,“ vzpomíná. Psal se rok 2003 a tím tri-zapalovačem byl Pavel Ira, člen první české výpravy na světovou Xterru.

„Pořád do nás v práci ryl, tak jsem se přihlásil na českou Xterru na Hluboké… a nebyl poslední, čehož jsem se bál. Tím to všechno začalo,“ směje se. Pak jezdil a nejezdil, trénoval a netrénoval. Jak mu práce, zdraví i manželka dovolily.

Ani teď není zažraným tréninkovým maniakem, spíš zážitkovým sportovcem. Na kole objede okolo pěti tisíc kilometrů za rok, naběhá možná pět set kilometrů, protože šetří achilovky. A ve vodě se koupe. „Neplavu,“ jak sám říká.

Ale poslední čtyři roky se dokázal kvalifikovat na Havaj, letos stihnul tři české poháry. „Užívám si to, je to parádní relax. Ale ženu neláká postávat u trati jako třeba Kokšovku, nebo se koupat v moři, takže musím občas vyrazit i někam s ní, abych to vyvážil,“ vypráví.

Kam ještě v šedesáti vzhlíží? „Záleží na zdraví. Teď mě nebolí achilovky, ale jak jsem začal jet podle běžeckého plánu Honzy Kubíčka, hned po dvou měsících mě chytly. Musím se mírnit.“

Přesto se chystá příští sezonu na půlironmana. „Snad mě nohy na tvrdém povrchu donesou až do cíle,“ přeje si. A pak? „Tichá výzva někde v dálce, to je Ironman. Nevím, jestli to můžu považovat za rozumný. Když mi dají číslo, moje IQ klesne pod jeho hodnotu a víc mě nezajímá. Loni mě Mogrovics, který objel havajské double, obrovsky namotivoval…“

Tak držíme palce.